Článek
Křišťálové lebky patří k těm artefaktům, které dokáží okamžitě vyburcovat představivost nás všech. Tajemné, lesklé a zdánlivě starověké předměty, jejichž příběh je jako vystřižený z dobrodružného filmu.
Nejznámější lebku měl objevit britský dobrodruh Frederick Albert Mitchell-Hedges v ruinách mayského města v Belize. Tvrdil, že je tisíce let stará a kdysi dávno sloužila při rituálech. Ve skutečnosti ji však pravděpodobně získal od obchodníků se starožitnostmi – příběh o nálezu byl zřejmě přikrášlený.
Po jeho smrti lebku zdědila dcera, která o ní tvrdila, že má magické schopnosti a prodlužuje život. Sama se dožila sta let, čímž tajemnou legendu ještě více přiživila. Skeptici kroutili hlavou, vědci odmítali další testy a záhadná lebka dál fascinovala veřejnost.
Další křišťálové lebky skončily v muzeích v Londýně, Paříži a Washingtonu. Vědci je podrobili mikroskopickému zkoumání a zjistili, že všechny pocházejí z 19. století – na povrchu totiž objevili stopy po moderních bruskách. Magie byla pryč, ale fascinace zůstala.
V soukromých sbírkách se objevují další lebky, často menší a méně propracované. Některé mají podlouhlý „mimozemský“ tvar, jiné spíš připomínají drahý suvenýr. Majitelé je většinou vědcům nepůjčují, a tak legenda žije dál.
Od 80. let se lebky staly oblíbeným tématem záhadologů. Mluvilo se o Atlantidě, mimozemšťanech nebo klíči k odvrácení konce světa. Fakta byla těžko prokazatelná, ale fantazie měla volnou ruku.
Poslední větší výzkum v roce 2008 potvrdil, že jde o moderní výrobky. Nástroje, techniky i materiály jasně ukazují na 19. a 20. století.
Přesto nás křišťálové lebky stále fascinují. Pravda je fajn, ale tajemné příběhy jsou zábavnější. Průzračné oblé předměty tak zůstávají předmětem lidské fantazie a zároveň připomínkou, že někdy je legenda lákavější než realita.
