Článek
Moje kamarádka je obyčejná pětapadesátiletá žena. Má dvě dospělé děti, slušnou práci a za sebou třicet let manželství. To donedávna vnímala jako trochu usedlé a nudné, ale stále funkční. „Co bych po takové době chtěla?“ říkala, když se jí dcery ptaly, jestli je s tátou šťastná. Nestěžovala si a byla ráda za to, co má.
Jednoho večera seděli s mužem v obýváku a dívali se na nějaký starý film z osmdesátých let. Kamarádka se celkem dobře bavila. Ovšem jen do chvíle, kdy ji manžel sjel ostrým pohledem a tvrdě, bez náznaku nadsázky, pronesl: „Víš, že vypadáš jako Lábus?“
Nešlo o herce samotného. Jiří Lábus je charizmatický muž, kterého ona měla vždycky ráda jako komika i dabéra. Jenže která žena touží slyšet od svého partnera, že vypadá jako jeho dvojče? Bylo to, jako kdyby někdo lusknutím prstu strhl závoj iluze.
Navenek se snažila zasmát a situaci zlehčit, ale uvnitř to zabolelo. V té manželově větě bylo něco krutého, co jí připomnělo, že pro něj už není tou ženou, kterou si kdysi bral. Cítila, že místo ní vidí jen stárnutí, vrásky a únavu.
Od té chvíle se u ní cosi změnilo. Ne navenek, ale v nitru. Začala se na svého muže dívat s odstupem a chladnější hlavou. Po třiceti letech společného života jí došlo, že city se mohou vytrácet pomalu, až je nakonec zlomí jedna jediná věta.
Tohle není příběh o rozvodu ani o velké manželské krizi. Je o tiché trhlině, kterou už nejde zalepit. O tom, jak někteří lidé nechápou, kolik škody mohou napáchat jedním neuváženým slovem.
A tak moje kamarádka říká, že od toho dne už svého muže nemiluje. Fungují dál, tráví spolu čas, ale jejich domácí přístav už není bezpečný. Je to spíš kotviště, kde stojí loď, která už nikdy nevypluje.
