Článek
Jarní paprsky vyhřívaly miminkovský pokojíček a já si balila tašku do porodnice. Přenášela jsem již více než týden, a proto bylo rozhodnuto o umělém vyvolání porodu. Lékařům jsem plně důvěřovala. Proč taky ne? Hlavně, že budu mít konečně v náručí své vytoužené děťátko.
„Nebojte se, všechno bude v pořádku,“ usmála se mladá sestřička na příjmu a vzala mi tašku. Když jsem ji následovala na pokoj, netušila jsem, jaké drama mě čeká.
První dva dny vyvolávání jsem z hlavy vytěsnila. Ten třetí si však pamatuji poměrně detailně. Vyčerpávající celodenní kontrakce a strach o dítě, které ne a ne přijít na svět, byly tím nejděsivějším zážitkem mého dosavadního života. Partner byl se mnou celou dobu ve spojení. Když už to nemohl doma vydržet, přijel.
Když ho přivedli na sál, zažívala jsem zrovna jednu ze svých nejhorších chvil. Naprosto vysílená jsem lomcovala jakýmsi vyviklaným madlem na posteli a snažila se nekřičet moc nahlas. Manžel zezelenal, ale zachoval klid a celý den mi byl oporou.
„Nepostupující porod,“ pronesla lékařka krátce před půlnocí. Tu větu si pamatuji jen velmi mlhavě stejně jako cestu na operační sál, kde mi provedli císařský řez.
Tomášek se naštěstí narodil zdravý a já se po zákroku rychle zotavila. Vše se zdálo být zalité sluncem. Pak však jednou manžel pronesl větu, při níž mi spadla čelist.
„Já vím, že to bolelo, ale to divadlo na sále sis podle mě mohla odpustit,“ řekl, právě když našeho chlapečka uspával v náručí. To byla tedy sprcha! Myslela jsem, že si manžel uvědomuje, čím jsem si prošla. Navíc mě dobře zná a ví, že nejsem žádná hysterka.
„Kolegyně říkala, že to vůbec není tak strašné, jak se vypráví,“ pokračoval muž ve svých úvahách. „A mamka prý kdysi nesměla u porodu ani ceknout.“ „Jenže ony neměly žádné komplikace!“ Zastavila jsem ho dříve, než pronesl něco, co bych mu jen těžko odpouštěla. Pak jsem odešla věšet prádlo.
Večer se mi manžel upřímně omluvil. Bylo vidět, že o svých neuvážených slovech hodně přemýšlel „Můžeš mi, prosím odpustit? Příště budu rodit já, slibuju!“ řekl polohlasem a nasadil výraz, který použije vždy, když si chce něco vyžehlit. „Beru tě za slovo,“ prohlásila jsem obřadně a smířlivě se usmála. „Já už mám totiž vybráno!“
Ačkoli od té doby uběhlo již mnoho let, občas si tuto historku připomenu. Obzvlášť, když ve svém okolí zaslechnu podobný příběh.
Pánové, věřte, že vaše rodíci ženy netouží po ceně Thalie. Některé přivedou dítě na svět snáze, jiné si opravdu sáhnou na dno. Všechny však chtějí jediné. Zdravé miminko. Myslete na to dříve, než ukvapeně pronesete něco, co by vaši partnerku mohlo mrzet.
