Článek
Ludmila byla osamělá a unuděná. Jednou mě oslovila přes plot a protože vypadala vcelku mile, vyměnila jsem si s ní pár vět. Později jsem zašla i na lavičku před její dům a naslouchala příběhům, které by si možná měla nechat pro sebe. „Ale každý se občas potřebuje vypovídat,“ říkala jsem si, aniž bych ji soudila.
Jednoho dne se paní začala zvláštně drbat. „Asi alergie,“ říkala. Neřešila jsem to. Ale když úporné svědění neustávalo, doporučila jsem jí návštěvu lékaře. Poslechla mě a vrátila se s léky, mastí a šokující diagnózou. „Mám svrab,“ oznámila mi prostoduše. „Ale doktor říkal, že to bude dobré.“
Během chvíle se mi vybavilo všechno, co o tomto onemocnění vím. Zákožka svrabová je roztoč, který ke svému přežití potřebuje lidského hostitele. Nakazit se může opravdu každý. Ve veřejné dopravě, hotelu i v zaměstnání. Parazit buduje cestičky v kůži, kde klade vajíčka. Jakmile se z nich vylíhnou larvy, razí si cestu zpátky na povrch těla, kde se přeměňují v dospělé jedince. Poté se celý cyklus opakuje.
Zachovala jsem klid. Řekla jsem sousedce, že to není nic osobního, ale dokud se nevyléčí, nemohu k ní chodit. Ludmila nejprve ztuhla. Ale pak se nadechla a rozkřičela se: „Ty si snad myslíš, že jsem prašivá? Že jsem nějaká špindíra? Já za to nemůžu!“ Snažila jsem se ji uklidnit, ale její křik byl neúprosný a rozléhal se otevřeným oknem do celé ulice. Odešla jsem.
V dalších dnech mě svědilo celé tělo. Moje psychika zapracovala natolik, že jsem v obavách navštívila zdravotní středisko. „To by mi tak ještě scházelo,“ říkala jsem si. „Jako by nestačilo, že syn přivezl z tábora vši!“ Svrab jsem však naštěstí nechytila.
Nemám ve zvyku škodit a roznášet drby, a proto jsem o sousedčině stavu nikomu neřekla. Dokonce mě napadlo stavit se u ní a poptat se na její zdraví. Když jsem však procházela kolem jejích oken, vyběhla na mě s dalším výlevem: „Kvůli tobě se na mě lidi dívají jako na prašivinu! Ty jsi mě zradila!“
Snažila jsem se bránit: „Nikomu jsem nic neřekla. To vy sama na sebe upozorňujete tím, jak křičíte a jak se přede všemi drbete.“ A byla to pravda. Jak jsem se později dozvěděla, náš předchozí rozhovor někdo pod okny vyslechl a zpráva se roznesla.
Za svrab nikdo nemůže. Je to nemoc jako každá jiná. Ale lidské chování má následky. Tato žena si svým přístupem vydobyla pouze to, že si s ní už na lavičku asi nikdy nesednu.
