Článek
Svého dvanáctiletého syna jsem odjakživa vedla k tomu, že pozdrav, poděkování nebo prosba nejsou jen slova, ale projev respektu. Nikdy jsem ho nemusela nutit. Zdravil spontánně, s radostí, a dokonce i cizí lidi ve městě. Vysvětlila jsem mu rozdíl mezi vesnicí a městem, ale jeho přirozená slušnost zůstala.
Po přestěhování začal objevovat nové okolí. Každý den se vracel s příběhy o dětech, psech za plotem a babičkách na dvorku. Zdravil všechny, jak byl zvyklý. Až jednou přišel s poznámkou: „U obchodu sedávají tři babky, které mi nikdy neodpověděly.“
„Možná špatně slyší. Nebo si tě nevšimly,“ snažila jsem se situaci zlehčit. Syn však trval na tom, že pozdravil nahlas. „Teď tam sedí?“ zeptala jsem se. Když jsem se dozvěděla, že ano, vzali jsme kola a vyrazili si koupit nanuk.
Starší dámy na lavičce před obchodem jsem viděla již z dálky. Popíjely limonádu, jedly sušenky a hypnotizovaly nás pichlavým pohledem. Když jsme je pozdravili, dvě mlčely, třetí si něco polohlasem zamumlala pod fousy. Syn měl pravdu.
„Tak víš co, už je nezdrav,“ řekla jsem mu. „Přeci nebudeš projevovat úctu někomu, kdo tě ignoruje.“ Tomáš byl zpočátku zaražený. Bylo mu nepříjemné kolem žen jen tak procházet. Nakonec si však zvykl a nevšímá si jich ani když je potká jednotlivě.
Zaráží mě, jak často právě starší generace, která by měla být vzorem, selhává v obyčejné lidské vstřícnosti. Pozdravit dítě přeci není slabost, ale uznání jeho existence. Když to nedokážeme, nemůžeme se divit, že nás mladí přestávají respektovat.
Já sama za sebe učím syna, že slušnost má smysl jen tehdy, když ji druhý vnímá. Jinak se stává nesmyslným gestem. A proč bychom měli stále dokola dělat nesmysly, že?
Děláte si to samy, milé dámy. Možná to zní tvrdě, ale je to pravda. Pokud se cítíte neviditelné, zapomenuté nebo ignorované, zkuste se zamyslet, jestli samy neignorujete ty, kteří vám chtějí projevit úctu. Můj syn už vás nezdraví. A víte co? Nedivím se mu.
