Článek
Obě sestry byly rozvedené, nezadané a rozhodnuté užít si léto jinak než u přeplněné pláže. Chtěly poznávat a objevovat, a proto si vypůjčily obytný vůz, s nímž se vydaly za letním dobrodružstvím.
Po několika dnech dojely ke kamennému městečku, které vypadalo jako vystřižené z pohlednice. Trůnilo na zalesněném vršku a přímo lákalo k návštěvě. Když Iva fotila kamenné uličky provoněné květinami, z malého dvorku vyběhl chundelatý psík. Štěkl, Iva se lekla a upustila telefon. Pejsek se u ní posadil, jako by se omlouval. A pak se objevil on.
„Mi scusi!“ zvolal prošedivělý muž s laskavým pohledem. „Are you okay?“ Iva ho hned uklidnila: „It’s fine. No problem.“ Muž se jmenoval Emanuele. Pozval ženy do svého obchůdku, vnutil Ivě balíček sušených rajčat a podal jí vizitku. Prý pro případ, že by mobil přeci jen začal zlobit. Ve chvíli, kdy se ti dva na sebe usmáli, přelétla pověstná jiskra.
Večer Iva hypnotizovala vizitku. „Mám mu napsat? Je to bláznivý,“ obrátila se na sestru. Klára se zasmála. „Líbí se ti? Tak to udělej. Žiješ jen jednou. I kdyby to byl jen jeden večer, bude stát za to.“ „Tak dobře,“ vydechla žena a napsala: „Jsem stále tady. Chcete mě vidět?“ Odpověď přišla během minuty: „Ano. Víno v osm?“
Seděli spolu dlouho do noci. Povídali si, smáli se a když neznali správný výraz, použili překladač v telefonu. Když jí Emanuele vzal za ruku, bylo vymalováno. Toho dne Iva usínala s pocitem, že se zamilovala jako šestnáctiletá.
Druhý den se svěřila Kláře. „Tohle přece není normální. Zakoukat se do cizince na dovolené?“ Má kamarádka však sestru podržela. „Pokud to pro tebe něco znamená, zůstaneme tu. Já tě v tom nenechám.“
Zůstaly. Týden uběhl jako voda a na jeho konci Iva věděla, že Emanuela miluje. Přemlouval ji, aby zůstala a prodávala s ním v jeho krámku. Nic mu sice neslíbila, ale v hloubi věděla, že po ničem jiném netouží.
Po návratu domů si Iva sedla se svým devatenáctiletým synem Adamem a vysvětlila mu celou situaci, jak nejlépe dovedla. „Nechci udělat nic unáhleně. Ale co bys řekl, kdybych se odstěhovala do Itálie?“ zaznělo na konci. Syn chvíli mlčel. Pak ale řekl: „Jestli tě to udělá šťastnou, jdi. Já to zvládnu.“
Stěhování proběhlo rychle. Všechno potřebné se vešlo do dvou kufrů. Dnes, o rok později, žije Iva v Itálii. S rodinou se vítá tak často, jak to jen jde, učí se jazyk a směje se na turisty. A když do krámku náhodou přijde Čech, s chutí se s ním zapovídá.
