Článek
Je rok 1990 a já ukončuji první stupeň základní školy. Spolužáci mě mají tak trochu za šprta, ale nijak mi neubližují. Dokonce mám i jednu dobrou kamarádku. Během obědové pauzy si s Luckou navzájem pleteme copy a pozorujeme cvrkot kolem. Děti se honí a vše vypadá úplně nevinně.
„Máš Přibylku!“ přiběhne ke mně uřícený Vašek a plácne mě do ramene. „Já nehraju,“ odvětím klidným hlasem. Chlapec proto vyráží závodním tempem za Tomášem, který prchá směrem k dětskému hřišti. „Máš ji!“ slyším zpovzdálí. „Fuj, on má Přibylku!“ halekají mí rozdivočelí spolužáci a tváří se, jako by právě sáhli do pytle s odpadky. Kluk se okamžitě snaží babu předat dál. Zábava pokračuje až do zvonění, po němž se vydáváme zpět do lavic.
Úplně poslední vchází do třídy světlovlasá dívka se smutnýma očima. O kamarádech ve škole si může leda tak nechat zdát. I když nikomu nic neprovedla, stala se terčem hnusných útoků ze strany většiny dětí.
Klára je úplně obyčejná holka z normální rodiny. Prospěch má průměrný, chová se slušně a mile. Občas si s ní povídám, když spolu jedeme na kroužek. Ve škole se k ní ale moc nehlásím. Má pozice premiantky je totiž sama o sobě dost choulostivá a nepotřebuji, aby se nějak nevhodně zvrtla. A tak tiše přihlížím skutečně odporné formě šikany a nedělám vůbec nic.
Vím, že bych se správně měla spolužačky zastat, případně věc nahlásit třídnímu učiteli, ale jsem srab. Poslední, co bych chtěla, je, aby se začalo hrát i na Beránkovou. Takhle mám klid a když budu mít štěstí, doklepu to zdárně až na gymnázium.
A tak toleruji, že děti kopou dívce do aktovky, plivou před ni na zem a předstírají těžkou nevolnost, když se jí omylem dotknou. Své špatné svědomí konejším tím, že Kláře občas potají podstrčím bonbon. Jak ubohé!
Spolužačku jsem potkala po mnoha letech. Zavedla jsem s ní řeč a opravdu upřímně se za svou tehdejší slabost omluvila. „To už je dávno pryč,“ pokrčila rameny žena a bez většího zájmu se rozloučila. Ani jsem se jí nedivila.
I v dnešní době zažívá mnoho školáků stejné utrpení jako Klára. Dobrá zpráva je, že každý rodič má možnost situaci ovlivnit. Stačí svým dětem naslouchat, mluvit s nimi o jejich každodenních zážitcích a nebát se pokládat i nepříjemné otázky. Dítě, které ví, že má v rodiči bezpečné zázemí, se dokáže lépe svěřit a požádat o pomoc.
Stejně důležité je vysvětlovat dětem, že mlčením nebo přihlížením se stávají spolupachateli. Že odvaha zastat se slabšího není trapná, ale naopak hrdinská. Učitelé, vychovatelé i rodiče by měli dětem ukazovat konkrétní cesty, jak reagovat, když se stanou svědky šikany.
Kdyby mi tohle někdo řekl před třiceti lety, možná by tehdy Klára netrpěla tak dlouho sama. A možná bych se i já naučila, že skutečná lidská hodnota se neprojevuje v jedničkách na vysvědčení, ale v ochotě chránit druhého člověka, i když riskuje vlastní pohodlí.
