Článek
„Vy jste si mámu nevzali domů? Vždyť tam máte plno místa,“ slyšíme čas od času. Pokaždé mám chuť odpovědět, že my jsme ji nikam nedali. Do domu s pečovatelskou službou šla úplně dobrovolně a s největší radostí.
Začalo to nenápadně, když u nás na vesnici zavřeli malý obchod, kam chodila každý den. Nejen kvůli nákupu, ale hlavně kvůli popovídání s ostatními ženami. Když přišla o tátu a krátce na to i o svou nejlepší kamarádku, ocitla se sama v bytě, kde bylo víc ticha než života. „Na návsi je tak smutno,“ říkávala. Aby se zabavila, vyrážela na malé výlety do blízkého města.
My doma jsme měli věčný chaos. Náročnou rekonstrukci, malé dítě a práce nad hlavu. I kdybychom mamince nabídli společné bydlení, nikdy by k nám nechtěla. Vždycky říkala, že mladí mají mít vlastní prostor a že by to nedělalo dobrotu.
Pak jednou ve městě potkala svou dávnou kolegyni Mílu. „Bydlím v domě s pečovatelskou službou a mám se skvěle,“ řekla jí. „Obědy mi vozí až pod nos. Když chci, uvařím si sama. S ženskými si rozumím a každé úterý máme rukodělný kroužek.“
Kamarádka nakonec pozvala mámu na návštěvu. Byt s výhledem do zeleně jí naprosto učaroval. Ze všechno nejvíc jí však překvapila černá kočka, která se k ní lísala stejně přátelsky jako její mourovatý Filip.
„Ty tady můžeš mít zvíře?“ divila se. „Jasně. Sousedka má zase malého pudlíka. Někdy ho venčíme spolu,“ usmála se Míla. A protože bylo úterý, vzala mamku na kroužek. Tam se seznámila s vedoucí, která jí uvařila kávu a zapojila do výroby jarní dekorace.
Od té doby máma básnila o domě s pečovatelskou službou. Nebylo to hned, ale po čase se jí přání splnilo. Do krásného bezbariérového bytu se přestěhovala i s kocourem Filipem. Sama si zařídila pokoj podle svého, rozvěsila fotky a vybalila knihy. Radovala se jako malá. Po týdnu nám řekla: „Je mi tu líp než kdy jindy.“
A přesto nás někteří lidé soudí. Říkají, že jsme se mámy zbavili ve chvíli, kdy nás potřebovala nejvíc. To, že nikdy předtím nebyla tak veselá a spokojená, je nezajímá. Nepřesvědčí je ani její vlastní slova.
Svou babičku máme pořád stejně rádi, i když s námi nežije pod jednou střechou. Dům s pečovatelskou službou totiž není odkladištěm pro staré rodiče. Je to místo plné harmonie a přátelských kontaktů. Ve kteroukoli denní dobu víte, že nejste sami. Můžete si povídat, smát se a třeba jít i do kina. U nás doma by babička byla skoro celý den sama. Tak co myslíte, kde to má lepší?
