Článek
Teta Jarka, 68 let. Vdova. Dovolené tráví už léta sama. Ne proto, že by musela, ale protože jí to tak vyhovuje. Vždycky si najde své tempo, nikoho neomezuje a s nikým se nehádá. Letos odjela do Itálie.
Hned první den si na pláži rozložila ručník, složila šaty, schovala peněženku i klíče. Pak se šla projít k vodě. Dlouho se nezdržela – jen pár minut. Když se vracela, najednou nevěděla, kam jít.
Všechno kolem vypadalo stejně. Řady slunečníků, hlučné skupinky, pískem pokrytá lehátka. Teta se chvíli snažila zorientovat. Nechtěla panikařit. Ale místo, které považovala za své, obsadili cizí lidé. Její taška nikde.
Začala hledat. Pomalu, nejdřív jen očima. Pak už chodila mezi lidmi, zkoušela najít cokoliv povědomého. Nepříjemný pocit rostl. Mluvila na lidi, zkoušela anglicky, trochu německy, trochu rukama. Nikdo nic neviděl.
Po chvíli si jí všiml mladý muž – zřejmě obsluha pláže. Moc se neptal, jen kývl a šel s ní. O pár řad dál našli její věci přesně tak, jak je tam nechala.
Teta byla tak zničená, že se zmohla jen na poděkování. Sedla si, napila se vody a zavřela oči. I když neztratila nic důležitého, zůstala ještě pěkně dlouho otřesená.
Večer si napsala poznámku do telefonu: „Zítra si místo vyfotit. A dát na tašku červený šátek.“
