Článek
Kamarád Tomáš je rozvedený čtyřicátník se čtrnáctiletou dcerou ve střídavé péči. Před rokem poznal Alenu, svobodnou matku pubertálního syna. Vypadalo to, že oba konečně našli klid a novou rodinu.
Jedno deštivé odpoledne přišel Alenin syn s nápadem: „Pojďme si udělat IQ test. Jen tak pro zábavu.“ Všichni souhlasili.
Začaly děti. Chlapec dopadl průměrně a bral to sportovně. Zato Tomášova dcera excelovala – skóre 130 bodů znamenalo vstupní bránu do Mensy. Alena to sice nekomentovala, ale v očích jí probleskl zvláštní výraz.
Pak přišel na řadu Tomáš. Jeho výsledek – nadprůměrných 122 – ho potěšil, ale raději se držel zpátky. Tušil, proč.
Když se na monitoru objevilo Alenino skóre 96 bodů, strnula. Do večera neřekla ani slovo. Od té chvíle zavládla v bytě napjatá atmosféra.
Diskuzi se vyhýbala. „No jo, hlavně, že ty jsi tady ten chytrý,“ říkala s jedovatým úsměvem a odcházela z místnosti, kdykoli se něco neshodovalo s jejím očekáváním. Postupně si začala dobírat i Tomášovu dceru: „Naše malá Mensa,“ pronesla jednou u večeře s nepřehlédnutelnou ironií.
Tomáš se snažil vztah zachránit, o testu už nikdy nemluvil. Ale napětí neustupovalo. Alena byla čím dál podrážděnější, jako by ji výsledek pořád bodal do sebevědomí.
„Bylo to jako tichá válka,“ svěřil se mi později. Po několika měsících bylo jasné, že tohle nemá budoucnost. Rozešli se. „Všechno se rozpadlo kvůli jednomu testu, který měl být jen legrace,“ dodal smutně.
Co si z toho odnést?
Někdy i zdánlivě nevinná hra může zasáhnout hluboko. IQ test není měřítkem hodnoty člověka – a už vůbec ne lásky. Čísla nejsou všechno.
Jakou zkušenost máte vy? Podělte se v komentářích.
