Článek
Henry Ford a viceprezident firmy James Couzens oznámili 5. ledna 1914 překvapivý krok. Rozhodli se, že automobilka zdvojnásobí dělníkům mzdu na pět dolarů denně. Zpráva obletěla Ameriku během pár dní. Podle tehdejšího zpravodajství deníku New York Times se před továrnou v Highland Parku shromáždilo dvanáct tisíc mužů, kteří zoufale hledali práci. Dav se tlačil k branám a hlídači ho nakonec rozháněli proudem vody z požárních hadic.
S touto událostí se dodnes pojí známý příběh. Ford byl prý vizionář, který pochopil, že dělník musí mít dost peněz na výrobek, jenž sám skládá. Dělníkům přidal, oni si koupili Model T a kruh se uzavřel. Tato legenda se s oblibou cituje v debatách o mzdách i na manažerských seminářích.
V účetních knihách z roku 1913 ale figurují úplně jiná čísla. Podle ekonomů Daniela Raffa a Lawrence Summerse tehdy Ford přijal přes padesát tisíc dělníků, aby v podniku udržel průměrných třináct tisíc zaměstnanců. Každé pracovní místo tak za jediný rok obsadili téměř čtyři různí lidé.
Ford zkrátka netrpěl nedostatkem zákazníků. Bojoval s lidmi, kteří od montážní linky utíkali.
Továrna jako děravý kbelík
Když Ford v roce 1913 zavedl pohyblivou montážní linku, zkrátila se výroba jednoho vozu z dvanácti a půl hodiny na pouhých 93 minut. Pro firmu šlo o technický zázrak. Dělníka ovšem čekalo devět hodin monotonního pohybu u pásu.
Mnozí vydrželi jen pár týdnů či měsíců a raději odešli do jiné detroitské továrny. Roční fluktuace dosáhla až 370 procent. Každý den chyběla zhruba desetina pracovníků. Firma tak denně sháněla třináct až čtrnáct set náhradníků, jak uvádí studie Raffa a Summerse publikovaná v Journal of Labor Economics.
Továrna tehdy připomínala děravý kbelík. Shora nabírala nové lidi, spodem jí stejným tempem odtékali. Každého nováčka bylo nutné zaučit. V prvních dnech pracoval pomaleji, chyboval a zdržoval linku, kde jediný pomalý článek zbrzdí všechny ostatní.
Pokud jste někdy zaučovali nového kolegu, víte, kolik času to stojí. Představte si, že podobný proces opakujete s desítkami nováčků každý den. Přesně tomu Ford na konci roku 1913 čelil.
Sám o tom později mluvil naprosto bez obalu. Pětidolarový den označil za jeden z nejlepších kroků ke snížení nákladů. O charitě nebo podpoře prodeje aut tehdy nepadlo jediné slovo.
Co se stalo, když lidé přestali odcházet
Výsledky se dostavily nečekaně rychle. Fluktuace spadla v roce 1914 na 54 procent a o rok později na pouhých šestnáct procent. Absence, která dříve polykala desetinu pracovní síly, klesla do října 1914 na 2,5 procenta. Z více než dvanácti tisíc dělníků tehdy chyběly jen zhruba tři stovky.
Ruku v ruce s tím stoupala produktivita. Dobové odhady hovoří o zlepšení o třicet až padesát procent. Regresní výpočty Raffa a Summerse ukazují dokonce růst o 40 až 70 procent. Čistý zisk firmy vyskočil z 27,1 milionu dolarů v roce 1913 na 31,8 milionu v roce následujícím a v roce 1915 přesáhl čtyřicet milionů.
Ford přitom podstoupil nemalé riziko. Program měl zvýšit mzdové náklady zhruba o deset milionů dolarů, což odpovídalo přibližně polovině očekávaného ročního zisku.
Tento krok přinesl ještě jednu méně známou výhodu. Lidé rázem trávili u linky osm hodin místo devíti. Za více peněz tedy pracovali kratší dobu a své místo si pochopitelně hlídali. Ranní fronty tisíců uchazečů před branou jim každodenně připomínaly, o co mohou přijít.
Pět dolarů, ale s inspektorem v obýváku
Pětidolarová částka vlastně nebyla klasickou mzdou. Šlo o specifický program podílu na zisku. Dělník, který dříve bral 2,30 dolaru denně, si tento základ ponechal. Zbylých 2,70 dolaru dostal až ve chvíli, kdy splnil přísné firemní požadavky.
Co je na nich zajímavé? Tyto podmínky tvrdě zasahovaly do soukromí. Dělník musel dodržovat následující pravidla:
- vyhýbat se alkoholu,
- chovat se slušně k rodině,
- neubytovávat doma podnájemníky,
- udržovat domácnost v čistotě,
- pravidelně si spořit.
Kontrolu zajišťoval zvláštní Sociologický odbor. Zhruba sto padesát inspektorů chodilo zaměstnancům na neohlášené návštěvy přímo domů. Nárok na příplatek měli výhradně muži starší 22 let. Ženy firma z programu zcela vyloučila.
Podnik příplatek prezentoval jako dar, k jehož vyplácení se formálně nezavázal. Kdo neprošel inspekcí, mohl o peníze přijít, dostal však třicetidenní lhůtu na nápravu. Do poloviny roku 1916 splňovalo podmínky zhruba devadesát procent dělníků. Sociologický odbor Ford nakonec zrušil počátkem dvacátých let.
Proč mýtus o kupování aut dělníky neobstojí
K vyvrácení populární legendy stačí jednoduchá matematika. V roce 1913 zaměstnával Ford zhruba čtrnáct tisíc dělníků a prodal přibližně 170 tisíc aut. I kdyby si každý jeho zaměstnanec koupil jeden vůz, tvořili by sotva desetinu odbytu. V dalších letech produkce dokonce překonala půl milionu kusů ročně a podíl vlastních zaměstnanců na prodejích dále klesal.
Kde se tedy onen mýtus vzal? Zčásti ho přiživil sám Ford. Ve svých vzpomínkách z roku 1922 napsal, že chce rozdělovat maximální mzdy, a tedy maximální kupní sílu. Měl tím na mysli stimulaci celé ekonomiky, nikoliv to, že jeho lidé vykoupí firemní sklady.
Úhledná historka o dělníkovi kupujícím si vlastní výrobek se ale předává mnohem lépe než strohá data o poklesu fluktuace.
Vyšší mzdy postupně rozšířily okruh zákazníků. Jako vedlejší efekt to dává logiku. Hlavní motivace to ale být nemohla. Automobilka v té době udala každý vůz, který stihla smontovat. Poptávka dalece předbíhala nabídku.
Ekonomové dodnes diskutují o přesném fungování tehdejšího modelu. Raff se Summersem v roce 1987 tvrdili, že Ford platil takzvanou efektivní mzdu, kdy se vyšší plat zaplatí na rostoucí produktivitě. O rok později přišel Raff v článku v The Journal of Economic History s jiným vysvětlením. Podnikatel se podle něj o zisk dělil ze strachu, že se dělníci po zavedení linky zorganizují v odborech a výrobu zastaví. Zásadní je, že ani jedna z verzí nestaví na nákupu vlastních produktů.
Osobně mě nejvíce zarazila obyčejnost těchto důvodů. Nešlo o žádnou velkolepou vizi, ale o chladnou kalkulaci účetních, kteří spočítali ztráty z odchodů nováčků. Z toho plyne užitečné pravidlo: jakmile uslyšíte dojemný příběh o štědrosti nějakého šéfa, zkuste se nejdříve podívat na jeho nákladovou stránku. Obvykle tam leží více pravdy než v libovolné tiskové zprávě.
Dvanáct tisíc mužů, které v lednu 1914 kropily hasičské hadice, nepředstavovalo frontu budoucích zákazníků. Byla to Fordova pojistka. Továrník měl poprvé za branami zástupy zájemců a dělníci uvnitř to měli každý den zřetelně na očích.
P.S.
Až budete příště číst o šéfovi, který lidem ze dne na den zvedl platy, vzpomeňte si na Fordův kbelík s dírou ve dně. Za velkorysostí často stojí obyčejná kalkulace a není na tom nic špatného. Jen ji někdo musí v účetních knihách najít. Jestli vám takové rozplétání historických legend dává smysl, budu rád za podporu.
