Článek
Energie je krev v žilách moderní civilizace. Bez ní se naše města ponoří do tmy, zkolabuje doprava a zamrzne internet. Jenže naše současné metody jejího získávání připomínají zoufalé škrtání sirkami v uzavřené místnosti. Spalujeme fosilní paliva, ničíme si vlastní atmosféru a i přes obrovský boom obnovitelných zdrojů narážíme na jeden fatální, nepřekonatelný fyzikální problém.
Na Zemi zkrátka střídá den noc. A když nesvítí slunce a nefouká vítr, čistá energie se nevyrábí.
Vědci a inženýři se proto s nadějí dívají k jaderné fúzi – snaží se postavit umělé miniaturní slunce přímo u nás na planetě. Ale co když řešení energetické krize nevyžaduje vymýšlení nového zdroje? Obří termonukleární reaktor nám totiž už miliardy let visí přímo nad hlavou. Problémem je pouze to, že mezi Sluncem a našimi pozemskými solárními panely stojí hustá atmosféra, mraky a rotace samotné planety.
To přivedlo špičkové japonské inženýry k nápadu, který svou monumentalitou připomíná ta nejodvážnější vědeckofantastická díla. Co kdybychom solární panely nepostavili na Zemi, ale přesunuli je tam, kde slunce svítí naprosto čistě, bez přerušení a bez jediné kapky deště? Vítejte u projektu, který má potenciál navždy změnit osud lidstva.
Luna Ring: 11 000 kilometrů skla a oceli
Za tímto plánem nestojí žádný snílek z garáže, ale gigantická japonská architektonická a inženýrská firma Shimizu Corporation, která světu představila svůj koncept s názvem Luna Ring (lunární prstenec).
Jejich vize je dechberoucí. Navrhují postavit nepřetržitý pás solárních panelů, který by obepínal celý rovník Měsíce. Délka tohoto prstence by činila neuvěřitelných 11 000 kilometrů (což je zhruba vzdálenost z Londýna do Tokia) a jeho šířka by se postupně rozšiřovala z počátečních několika set kilometrů až na konečných 400 km.
Měsíc totiž nemá žádnou atmosféru a žádné počasí. Solární panely tam netrpí ztrátami způsobenými oblačností ani útlumem slunečních paprsků při průchodu vzduchem. A co je nejdůležitější – vždy by byla minimálně celá jedna jeho polovina osvětlena Sluncem, díky tomu, že by prstenec obepínal celý Měsíc dokola.
Představte si to jako dokonalou past na světlo. Ať se Měsíc nachází v jakékoliv fázi, gigantická část lunárního prstence by se vždy koupala ve smrtícím, ale energeticky nesmírně bohatém slunečním záření. Byla by to továrna na energii, která se nikdy nezastaví.
Jak dostat energii domů?
Při pohledu na tak masivní projekt se okamžitě nabízí naprosto logická otázka. I kdybychom dokázali povrch Měsíce proměnit v obří solární farmu, jak tu energii přeneseme 384 000 kilometrů daleko, zpět na Zemi? Tahat vesmírem obří měděný kabel je nesmysl.
Japonští inženýři proto plánují využít technologii bezdrátového přenosu energie pomocí mikrovln nebo vysokoenergetických laserů.
Energie shromážděná solárními panely na Měsíci by byla okamžitě odeslána do obřích vysílacích antén. Tyto antény, fungující s extrémní přesností, by vytvořily neviditelný, kontinuální paprsek energie namířený přímo na naši planetu. Na Zemi by na tento paprsek čekaly obrovské přijímací stanice – takzvané rekteny (usměrňující antény), postavené buď na odlehlých pustinách, nebo rovnou na umělých ostrovech v oceánu. Rekteny by mikrovlnný paprsek bezpečně zachytily a přeměnily zpět na klasickou elektřinu pro naši síť.
Je to jako gigantická, meziplanetární Wi-Fi nabíječka, která by naši planetu neustále dobíjela.
Armáda robotů a 13 000 terawattů čisté síly
Pokud už uvažujete nad tím, kolik lidských životů by taková extrémní stavba ve vakuu stála, můžete být v klidu. Plán Shimizu Corporation nepočítá s tím, že by po povrchu Měsíce pobíhaly tisíce dělníků ve skafandrech.
Tato stavba bude úkolem pro plně autonomní flotilu robotů. Ti by byli ze Země vysláni pouze jako základní výsadek. Jakmile by přistáli, začali by doslova požírat samotný povrch Měsíce. Měsíční půda (regolit) totiž obsahuje bohaté zásoby křemíku, kyslíku, železa a dalších prvků nezbytných pro výrobu skla, keramiky i samotných solárních článků. Roboti by povrch vytěžili, ve speciálních mobilních továrnách by prach roztavili a 3D tiskem by začali prstenec pomalu, ale vytrvale budovat přímo na místě. Země by fungovala jen jako vzdálené řídicí středisko.
Odměna za tuto technologickou drzost by byla astronomická. Podle výpočtů by plně funkční Luna Ring dokázal generovat zhruba 13 000 terawattů kontinuální energie. Pro kontext: to je číslo, které nejenže s obrovskou rezervou pokrývá současnou celosvětovou spotřebu celého lidstva, ale pravděpodobně by nám stačilo i na staletí technologického vývoje dopředu.
Otázkou samozřejmě zůstává cena a technická proveditelnost. V současnosti je Luna Ring spíše nádherným, futuristickým konceptem na rýsovacích prknech architektů než projektem, který by se začal zítra stavět. Překážky v podobě vesmírné logistiky, udržování laserových paprsků v přesném úhlu a astronomické náklady jsou zatím nad naše možnosti.
Tento koncept nám ale ukazuje jednu naprosto zásadní věc. Pokud se chce lidstvo vymanit z energetické chudoby a zachránit svou domovskou planetu před udušením ve vlastním kouři, dříve či později se bude muset přestat dívat jen pod své vlastní nohy a bude muset začít stavět až tam, kde končí obloha.
P. S.
Díky, že jste se podívali se mnou na rýsovací prkna inženýrů, kteří se nebojí snít o Měsíci jako o naší budoucí elektrárně! Pokud vás fascinuje představa, že by nás jednou mohla pohánět neviditelná „meziplanetární Wi-Fi“, budu moc rád za vaši podporu. I symbolický finanční příspěvek mi pomůže dál sledovat tyto monumentální projekty a přinášet vám zprávy o tom, jak blízko jsme k budoucnosti ze Star Wars.
