Článek
Ranní káva měla tu správnou hořkost, přesně takovou, jakou potřebujete k přečtení zprávy o vysoce inovativním toustovém chlebu. Policie zrovna navrhla obžalovat pekárnu z holdingu Agrofert za dotační podvod bratru za sto milionů korun.
Linka na pečivo zjevně inovovala tak mocně, až to zaujalo i hospodářskou kriminálku. Jenže než káva stihla vychladnout, přišla odpolední zpráva, která celému dni dodala ten pravý legislativní lesk.
Když problém nelze vyřešit, prostě ho přepíšeme
V normálním světě, když vás úřady přistihnou při čerpání peněz na něco, co tak úplně neodpovídá realitě, svoláváte právníky nebo krizové manažery. U nás se svolají poslanci. Radek Vondráček, Filip Turek a hrstka dalších „hvězd“ z vládní koalice přispěchali s novelou zákona o střetu zájmů.
Je to vlastně krásná, čistá práce. Proč by měl premiér opouštět funkce nebo holding složitě přepracovávat svou strukturu, když stačí prostě jen drobně přepsat definici problému?
Dosavadní plošný zákaz dotací pro firmy členů vlády zjevně zdržoval od práce. Podle nového návrhu by se k penězům dalo dostat nepoměrně snáz, pokud nepůjde vyloženě o investiční pobídku z ministerstva, které dotyčný člen vlády rovnou ovládá.
A jako drobný legislativní bonus se nenápadně zkracuje doba, po kterou stát může neoprávněně získané prostředky vymáhat zpět.
Český střet zájmů totiž nikdy nebyl vnímán jako morální selhání nebo systémová vada. Vždycky to byla jen drobná technická závada v matrixu, kterou spraví jeden dobře naformulovaný paragraf.
Iluze, která už nikoho nebaví
Andrej Babiš opakovaně slavně „vyřešil“ svůj střet zájmů tím, že firmu zaparkoval do svěřenských fondů. Je to taková typická česká ulička – Brusel se tváří, že to stačí, a my se tváříme, že se něco zásadního změnilo.
Jenže udržovat tuhle iluzi je zjevně strašlivá nuda a zbytečná byrokracie. Proč předstírat, že nemáte vliv na svou firmu, když můžete mít vliv na poslance, kteří tu překážku jednoduše vygumují ze sbírky zákonů?
Zelená transformace s vůní nafty
Obzvlášť pikantní je na podepsaném archu jméno Filipa Turka. Poslanec, který z pozice vládního zmocněnce pro klimatickou politiku a Green Deal nepřekvapivě pomáhá uvolnit pravidla pro holding, jehož chemicko-zemědělské impérium má k zelené transformaci asi tak blízko jako dieselový motor k pampelišce.
Člověk chvíli přemýšlí, jestli koalice hraje nějakou sofistikovanou 3D šachovou partii, nebo jestli prostě jen slova ztratila jakýkoliv obsah. Turek řeší klima, Motoristé mají zahraničí, holding potřebuje dotace. Kola ekonomiky se zkrátka musí točit, ideálně z kopce.
Nejzábavnější na celé té věci není samotný cynismus předkladatelů, ale naše kolektivní zívnutí. Zatímco jedna ruka státu sepisuje na holding stamilionovou obžalobu, ta druhá mu rovnou tiskne omluvenku pro příště.
Už dávno jsme vzdali snahu přizpůsobit chování mocných pravidlům. Přizpůsobit pravidla jejich chování je o tolik efektivnější a stojí to méně energie.
Zbývá už jen jediné: držet palce, aby ta inovativní novela prošla sněmovnou rychleji, než kurýr doručí na soud další policejní obžalobu.
P.S.
Děkuji, že jste dočetli až sem. Pokud vám při čtení hlavou probleskla otázka, jestli ještě vůbec rozlišujeme mezi veřejným zájmem a zájmem těch, kteří zrovna drží moc, pak tento text splnil svůj účel. Politika bývá často prezentována jako nepřehledná změť paragrafů, procedur a technických detailů. Ve skutečnosti se ale za každou podobnou novelou skrývá jednoduchá otázka: Platí pravidla pro všechny stejně, nebo si je někteří mohou upravit podle potřeby? Pokud vás baví glosy, které se snaží rozplétat podobné příběhy bez stranických brýlí a připomínat, proč na fungování institucí záleží i lidem mimo politické kuloáry, budu rád za vaši podporu. Díky ní mohu dál věnovat čas tématům, která často vypadají nudně, dokud si neuvědomíme, kolik peněz a moci se za nimi skrývá.
