Článek
Lidstvo odjakživa fascinovaly apokalyptické scénáře. Točíme hollywoodské trháky o obřích asteroidech řítících se na Zemi, s obavami vyhlížíme probuzení supervulkánů a vášnivě debatujeme o hrozbě umělé inteligence, která by se nám mohla vymknout z rukou. Máme zkrátka rádi katastrofy, které jsou hlasité, rychlé a na první pohled viditelné. Zvykli jsme si věřit, že jakožto technologicky nejvyspělejší druh jsme se vymanili ze závislosti na přírodě a naše přežití spolehlivě jistí moderní laboratoře a chytré stroje.
Skutečnost je však mnohem křehčí. Ti nejuznávanější experti na ekologii a zemědělství dnes v noci nespí kvůli něčemu úplně jinému. Kvůli hrozbě, kterou nedoprovázejí žádné ohlušující exploze ani varovné sirény. Jde o hrozbu, jež se plíží absolutně potichu.
Představte si, že zítra ráno vejdete do svého oblíbeného supermarketu. Nejdříve si všimnete, že zcela zmizelo oddělení s ovocem a zeleninou. Nebyla by káva. Navždy by zmizely mandle, jablka, borůvky, cibule i kakao. A nezastavilo by se to pouze u rostlin. Během několika málo měsíců by v důsledku masivního kolapsu produkce krmiv zmizelo z pultů také hovězí maso a veškeré mléčné výrobky. Systém, který s takovou samozřejmostí každodenně živí osm miliard lidí, totiž stojí na jediném, naprosto neviditelném a mikroskopickém pilíři. A tento pilíř se nám právě teď začíná drolit před očima.
Jenga věž našeho ekosystému
Západní věda dlouhou dobu vnímala přírodu jen jako jakousi oddělenou zásobárnu surovin. Teprve moderní datová analýza nám naplno ukázala míru provázanosti, ze které až mrazí. Většina lidí vidí na zahradě poletující hmyz a vnímá ho buď jako užitečného producenta medu, nebo jako letní hrozbu pro alergiky. Ve skutečnosti se ale díváme na ten nejdokonalejší a absolutně nejdůležitější logistický aparát v historii naší planety.
Abychom plně pochopili, co se stane, když tento křehký aparát selže, pomozme si jednoduchou analogií. Znáte populární společenskou hru Jenga? Jde o věž postavenou z desítek dřevěných kostek. Můžete vytáhnout kostku zleva, zprava, nebo dokonce i z úplného vrchu – věž se sice trochu zakymácí, ale bude stát dál. Úplně naspodu se však nachází jedna jediná, kritická kostka. Jakmile ji odstraníte, celá stavba se okamžitě a neodvratně zřítí k zemi.
Zvířecí i rostlinné druhy bohužel na Zemi vymírají každý den. Ztrácíme vzácné pralesní žáby, nosorožce i pandy. Jde nepochybně o nesmírnou tragédii, ovšem z pohledu pomyslné „hry Jenga“ se jedná o ony okrajové kostky. Celý planetární systém to zřejmě ustojí. Jenže pak je tu ta jedna klíčová kostka vespod. Přímo na půdě britské Královské geografické společnosti proběhla před časem vědecká debata, po níž výzkumný institut Earthwatch vyhlásil oficiální a jednoznačný verdikt: tou spodní kostkou, tedy vůbec nejdůležitějším živým tvorem na celé planetě Zemi, je obyčejná včela.
Nejde o med, nýbrž o přežití
Tady přichází ten skutečný vědecký převrat. Proč dostaly právě včely tento absolutní titul? Nejde o jejich fascinující sociální chování, ani o produkci vosku a medu. Tajemství se skrývá v takzvaném opylovacím monopolu.
Včely (a to jak ty známé medonosné, tak i tisíce druhů divokých samotářek) se evolučně vyvinuly k naprosté dokonalosti. Fungují jako neúnavní pošťáci, kteří neustále přenášejí genetický kód z květu na květ. Bez tohoto mikroskopického, avšak precizního přenosu pylu zkrátka nedokáže drtivá většina rostlin vytvořit semena ani plody.
Více než 75 % všech světových zemědělských plodin, které pěstujeme pro svou obživu, je totiž existenčně závislých na opylovačích. Jedná se přitom o potraviny, jež nám dodávají absolutní většinu nezbytných vitamínů a minerálů.
Pokusy nahradit nenahraditelné včely lidskou technologií jen ukázaly, jak tragicky jsme na nich závislí. Když v některých částech Číny v důsledku extrémního znečištění lokální populace včel zcela vyhynula, museli tamní farmáři začít opylovat sady jabloní a hrušní ručně – květ po květu, za pomoci jemných štětců.
Ani tak není divu, že ekonomické modely analyzující globální hodnotu opylování spočítaly, že nám včely každoročně odvádějí „bezplatnou práci“ v hodnotě stovek miliard dolarů. Kdybychom tuto činnost měli vykonávat ručně nebo za pomoci obří armády mikrodronů, jídlo by okamžitě a drasticky zdražilo. Pro miliardy lidí by se tak stalo naprosto nedostupným luxusem.
Záhada jménem CCD a záchrana, která nesnese odkladu
A zde narážíme na ten nejrozsáhlejší a nejděsivější problém, který zmíněná instituce Earthwatch zdůrazňuje. Nejdůležitější tvor planety totiž hromadně vymírá.
Od začátku nového tisíciletí začali včelaři po celém světě s hrůzou nacházet zcela prázdné úly. Nebyly v nich žádné uhynulé včely, vosy, ani známky po řádění medvědů či jiných predátorů. Včelí dělnice prostě ráno vyletěly za potravou a už se nikdy nevrátily. Odborníci tento katastrofální a záhadný jev pojmenovali syndrom zhroucení včelstev (CCD - Colony Collapse Disorder).
Co tento nevysvětlitelný kolaps podle expertů z americké Agentury pro ochranu životního prostředí (EPA) způsobuje? Bohužel se nejedná o jednoho konkrétního nepřítele. Jde o toxický koktejl, který jsme přírodě namíchali my sami:
- Neonikotinoidy: Moderní a široce využívané pesticidy, které agresivně napadají nervový systém hmyzu. Včely po kontaktu s nimi zcela ztratí orientační smysl a nedokážou najít cestu zpět do úlu.
- Ztráta biodiverzity: Zemědělské monokultury (nekonečné, jednotvárné lány řepky nebo kukuřice) vytvářejí v krajině takzvané zelené pouště. Jakmile taková rostlina odkvete, opylovači v široké oblasti nemají dlouhé měsíce co jíst.
- Stres a paraziti: Neustálé komerční převážení úlů na dlouhé vzdálenosti v rámci nadměrného opylování silně oslabuje imunitu včel, čímž je činí mnohem náchylnějšími vůči nebezpečným predátorům, jako je například roztoč kleštík včelí (Varroa destructor).
Jak důrazně varují klinické studie zaměřené na globální zdraví a výživu, plošná ztráta opylovačů by nevedla jen ke skokovému zdražení potravin, ale k bezprecedentní pandemii podvýživy. Dramaticky by se totiž snížil celosvětový příjem vitaminu A, železa a kyseliny listové.
Vyhlášení včel za nejdůležitějšího živočicha planety tak rozhodně není jen jakýmsi teoretickým diplomem z akademické konference. Je to to nejhlasitější varování, jaké nám může moderní věda poskytnout. Připomíná nám, že jsme nedílnou součástí složité sítě, kterou zkrátka nelze oklamat. Možná jsme schopni létat do vesmíru, provádět složité operace a rozbíjet atomy, ale pokud nedokážeme ochránit křehká křídla bzučící v našich záhonech, naše civilizace to z dlouhodobého hlediska jednoduše nepřežije. Je nejvyšší čas přestat s přírodou bojovat a začít pracovat pro ty, kteří celou tu dobu neúnavně pracují pro nás.
P.S.
Děkuji, že jste dočetli až sem! Doufám, že až příště na zahradě uvidíte bzučet včelu, vzpomenete si na tu „nejdůležitější kostku vespod“ a s úsměvem jí na oplátku zasadíte třeba kousek levandule. Pokud vám tento vhled do světa tiché apokalypsy a neúnavné práce opylovačů pomohl pochopit, jak moc je náš život provázaný s přírodou, budu moc rád za vaši podporu. Symbolický příspěvek v ceně jedné kávy mi umožní dál sledovat fascinující vědecké studie a přinášet vám fakta, která nám pomáhají chránit svět, ve kterém žijeme.
