Článek
Kdyby vám v roce 1983 lékař diagnostikoval žaludeční vřed, pravděpodobně by vám doporučil zvolnit. Méně stresu, méně kávy a méně kořeněného jídla. Dostali byste léky na snížení kyselosti a možná i radu, abyste více odpočívali. Za pár měsíců byste se nejspíš vrátili se stejnými potížemi. Vředy se totiž vracely jako bumerang.
V těžších případech pacienti končili až na operačním sále, kde jim chirurgové odebrali část žaludku. Mladý lékař z Austrálie ale tvrdil, že medicína hledá viníka na špatném místě. Za vředy podle něj nestál stres ani kyselina, nýbrž obyčejná bakterie. Kolegové se mu vysmáli. Rozhodl se proto pro krok, který by dnes žádná etická komise neschválila.
Dogma, o kterém se nediskutovalo
Pro pochopení příběhu je potřeba vědět, jak pevně tehdejší medicína svému vysvětlení věřila. Podle Nobelovy komise byly ještě v roce 1982 za hlavní příčiny žaludečních a dvanáctníkových vředů považovány stres a životní styl. Znělo to logicky. Žaludek je plný kyseliny, která dokáže rozleptat i kus masa. Když se jí tvoří příliš, začne poškozovat samotnou sliznici. A že se stres podepisuje na trávení, znal z vlastní zkušenosti skoro každý. Panovalo také přesvědčení, že v tak kyselém prostředí žádná bakterie dlouho nepřežije. Žaludek platil za prakticky sterilní místo.
Kdo tvrdil opak, působil jako člověk, který hledá ryby na poušti. Tomu odpovídala i léčba. Vředy se léčily antacidy, dietou a léky jako cimetidin, které tlumily tvorbu kyseliny. Ty sice přinášely úlevu, nemoc ale nedokázaly vyléčit. Příznaky dočasně ustoupily, jenže po vysazení léků se vřed obvykle vrátil.
Zakřivené tyčinky, které neměly existovat
Příběh začíná u patologa Robina Warrena z nemocnice v australském Perthu. Při prohlížení vzorků žaludeční sliznice pod mikroskopem si všiml zvláštních zakřivených bakterií. Podle Nobelovy komise je objevil zhruba u poloviny vzorků. A všude, kde se vyskytovaly, byla sliznice zanícená.
V roce 1981 se k němu přidal mladý internista Barry Marshall. Společně se snažili zjistit, o jaký mikroorganismus jde. Klíčové bylo bakterii vypěstovat v laboratoři, což se ale dlouho nedařilo. Zlom přišel o Velikonocích 1982. Podle časopisu Mayo Clinic Proceedings se tehdy poprvé zdařila kultivace, při které vědci nechali bakterie růst déle než obvykle. Marshall s Warrenem tak poprvé drželi v rukou organismus, o kterém se tradovalo, že v žaludku nemůže přežít.
Jeden z nejhorších příspěvků roku
Jenže vypěstovat bakterii a přesvědčit o její roli kolegy jsou dvě různé věci. Když Marshall v roce 1983 poslal práci na velkou australskou gastroenterologickou konferenci, organizátoři ji odmítli. Podle Laskerovy nadace ji dokonce zařadili mezi nejhorší příspěvky onoho roku.
Gastroenterologové nevěřili ani slovu a myšlenku zesměšňovali. Z jejich pohledu nešlo o objev, ale o provokaci mladíka, který chce obrátit naruby obor, jemuž ještě pořádně nerozumí. Měli přitom jeden silný argument. Marshall s Warrenem sice našli bakterie u nemocných pacientů, ale nedokázali, že právě ony chorobu způsobují. Stejně dobře mohlo jít o náhodné pasažéry, kteří se usadili v již poškozeném žaludku.
Bylo to jako najít na místě požáru hasiče a obvinit je, že budovu zapálili. Vědci potřebovali přímý důkaz, že bakterie dokáže vyvolat zánět i ve zdravém žaludku. Navrhnout takový pokus na lidech by si však nikdo nedovolil.
Vývar s příměsí
Marshall si proto důkaz obstaral sám. V červenci 1984 si v nemocnici Fremantle Hospital nechal nejprve endoskopicky ověřit, že má žaludek zcela zdravý. Pak vzal bakterie ze dvou Petriho misek, rozmíchal je v masovém vývaru a podle Laskerovy nadace ho vypil naráz, „jako panáka“. Bylo mu 32 let. Účinek se dostavil záhy.
Podle časopisu Mayo Clinic Proceedings se mu třetí den udělalo nevolno a zhruba po týdnu začal zvracet. Manželka i matka si všimly, že mu nepříjemně páchne z úst. Kontrolní endoskopie ukázala přesně to, co Marshall předpovídal. Sliznice byla zanícená a rozbor znovu potvrdil přítomnost vypité bakterie. Zdravý žaludek onemocněl bezprostředně poté, co do něj mikroorganismus pronikl.
Vřed se u lékaře naštěstí nerozvinul. Po zhruba dvou týdnech nasadil antibiotika a bismut a brzy se uzdravil.
Bakterie se zprvu jmenovala Campylobacter pylori. Dnešní název Helicobacter pylori dostala až v roce 1989.
Deset let pochybností
Kdo by čekal, že po takovém pokusu medicína okamžitě změní názor, mýlil by se. Obrat přicházel pomalu. Zabralo další roky studií, než se definitivně potvrdilo, že vyhubení bakterie vyléčí i samotný vřed. Zlom přinesla až konference amerických Národních institutů zdraví (NIH) v roce 1994.
Ta podle Mayo Clinic Proceedings uzavřela, že klíčem k léčbě žaludečních a dvanáctníkových vředů je právě odhalení a odstranění bakterie H. pylori. V roce 2005 pak přišla definitivní satisfakce. Marshall a Warren získali Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství. Jednadvacet let poté, co Marshall vypil svůj vývar s bakteriemi.
Co dnes víme
Bakterie H. pylori žije v žaludku zhruba poloviny světové populace. Způsobuje přes 90 % dvanáctníkových a až 80 % žaludečních vředů. Zvyšuje také riziko rakoviny žaludku a vzácného typu lymfomu.
Nemoc, která dříve znamenala roky diet, léků a operací, dnes často vyřeší krátká léčba antibiotiky a přípravky tlumícími kyselinu. Jakmile bakterie zmizí, vřed už se nevrací. Sluší se ale dodat, že ne každý, kdo v sobě bakterii nosí, skutečně onemocní.
U většiny nositelů se žádné potíže nikdy neprojeví. Část vředů má i jiné příčiny, například dlouhodobé užívání některých léků proti bolesti. Stres tedy nebyl hlavním viníkem. To ale neznamená, že je žaludku jedno, jak žijete. Pokud vás dlouhodobě pálí žáha, bolí nadbřišek nebo vám jídlo těžce leží v žaludku, zeptejte se lékaře na vyšetření přítomnosti H. pylori. Dnes jde o rutinní záležitost, často stačí dechový test nebo rozbor vzorku stolice.
Když má pravdu ten, komu se smějí
Příběh Barryho Marshalla se dnes vypráví jako hrdinská legenda. Je ale dobré si uvědomit, jak snadno mohl skončit jinak. Kdyby mu tehdy chyběla tvrdohlavost a špetka šílenství, možná bychom na vředy dodnes předepisovali klid, dietu a operace.
Neznamená to však, že má pravdu každý, komu se odborníci smějí. Většina těch, kdo tvrdí, že se celý obor plete, se ve skutečnosti mýlí. Marshall ale neměl jen názor. Měl vypěstovanou bakterii v Petriho misce, opíral se o data a byl ochoten je podepřít vlastním žaludkem.
Věda nakonec svou chybu uznala, i když jí to trvalo deset let. A v tom spočívá možná nejdůležitější lekce celého příběhu: vědecký konsenzus lze změnit. Nestačí ale jen hlasitě protestovat. Je potřeba přinést důkazy, které nelze přehlédnout.
P.S.
Díky, že jste dočetli až sem! Mě na historii medicíny nejvíce baví právě tyhle chvíle, kdy jeden tvrdohlavý člověk s daty v ruce obrátí zaběhnuté pravdy vzhůru nohama. Jestli vás článek posunul, vaše podpora mi pomůže psát další texty, které vyprávějí vědu jako příběh. I malý příspěvek pomůže.
