Z každé stokoruny státního rozpočtu jde 30 korun na důchody. Na úroky z dluhu necelých pět

Vezměte do ruky stokorunu a zkuste ji rozdělit stejně jako stát. Třicet korun hned odložte na důchody. Dalších devět na ostatní sociální dávky, šestnáct na platy státních zaměstnanců a necelých sedm na zdravotní pojištění za děti, studenty a důchodce. Na investice zbude jedenáct korun a na úroky ze státního dluhu čtyři a půl.

Jde o zmenšeninu skutečného rozpočtu na rok 2026. Stát letos vydá 2 427,8 miliardy korun a vybere 2 117,8 miliardy. Chybějících 310 miliard si musí půjčit.

Nejpodstatnější ale není, kam peníze míří. Důležitější je, o kolika z nich může vláda vůbec rozhodovat.

Mandatorní a kvazimandatorní výdaje letos dosahují 1 911,6 miliardy korun. Mandatorní položky přímo stanoví zákon: patří sem důchody, dávky, platby za státní pojištěnce, úroky nebo odvody do rozpočtu EU. Kvazimandatorní výdaje jsou pak svázané smlouvami a dalšími závazky, typicky jde o platy. Dohromady tyto částky tvoří zhruba čtyři pětiny rozpočtu a meziročně vzrostly o 65 miliard.

Funguje to jako v domácnosti, u které většina výplaty padne na platby trvalých příkazů. Nájem, splátka hypotéky, pojištění, školka. Než si stihnete rozmyslet, co si koupíte, z účtu už odešlo 80 % peněz. O zbytek se pak vedou spory – a protože je malý, bývají o to vyhrocenější.

Proto ministři financí napříč vládami opakují v podstatě totéž: na rychlé úspory není prostor. Bez změny zákonů lze sáhnout jen zhruba na pětinu rozpočtu. A tuto část tvoří převážně investice, tedy silnice, železnice nebo opravy škol. Škrtají se nejsnáze, jelikož na ně nikdo nemá zákonný nárok. Ekonomicky však často představují tu nejdražší úsporu, protože odložená stavba se za pár let prodraží.

Nyní k položce, o které se mluví nejméně. Úroky ze státního dluhu letos vyjdou na 110 miliard korun. Podle návrhu rozpočtu na rok 2027, který popsaly Seznam Zprávy, mají příští rok stoupnout na 130 miliard, tedy o 18 %.

Pro představu: 130 miliard je prakticky stejná částka, jakou letos dostala celá kapitola ministerstva dopravy. V přepočtu na jeden den zaplatí stát v roce 2027 na úrocích asi 356 milionů korun. Na každého obyvatele Česka tak ročně připadne přibližně 11 900 korun.

Proč náklady na obsluhu dluhu stoupají tak rychle? Stojí za tím dva důvody.

Vláda schválila návrh rozpočtu na příští rok koncem srpna. Počítá se schodkem 389 miliard korun. Hlubší propad zaznamenal český stát jen v pandemickém roce 2021, kdy deficit dosáhl 419,7 miliardy.

Příjmy se mají zvýšit o 71 miliard na 2 189 miliard, kdežto výdaje o 150 miliard na celkových 2 578 miliard. Seznam Zprávy tento nepoměr shrnuly výstižně: na každých sto korun nových příjmů připadá přes dvě stě korun nových výdajů.

Kam peníze zamíří? Zdravotnictví si polepší zhruba o 50 miliard, zejména díky vyšším platbám za státní pojištěnce. Platy ve veřejné sféře vzrostou o 36 miliard, důchody o 19,2 miliardy. Kapitola ministerstva obrany získá 191 miliard (tedy 2 % HDP), což je o 23,4 % více než letos. Investice mají dosáhnout rekordních 289,6 miliardy. Naopak ministerstvo pro místní rozvoj přijde přibližně o třetinu rozpočtu, především kvůli konci programového období evropských fondů.

Ministryně financí Alena Schillerová uvedla, že „deficit je v souladu se strukturálním fiskálním plánem“. Sněmovna zároveň přehlasovala prezidentovo veto a změnila rozpočtová pravidla. Podle Seznam Zpráv nahradila přísnější národní limity schodků volnějšími evropskými a přidala výjimky, které dovolují utrácet více.

S rozpočtem lze výrazněji pohnout jen v položkách, kde se točí velké výdaje nebo příjmy. Každé opatření má přitom svou cenu, kterou ekonomové i politici váží různě.

Největší kapitolou jsou důchody, které letos představují 739,6 miliardy korun. Úpravy důchodového věku nebo valorizace přinášejí nejvýraznější finanční efekt, ale dotýkají se milionů lidí i předvolebních slibů. Platy ve veřejné sféře v objemu 388 miliard lze krotit, jenže stát podle návrhu naopak nabírá 1 500 vojáků, 1 500 policistů a přes 6 000 pracovníků ve školství. Dotace a daňové výjimky jsou rozeseté napříč kapitolami a každá má své příjemce, kteří se o ni umějí přihlásit. Vyšší daně sice přinesou peníze rychle, politicky jsou ale nejméně populární. Růst ekonomiky pak zvyšuje příjmy bez úpravy sazeb, nelze se však na něj předem spolehnout.

Žádná z cest není zadarmo. Rozpočtová debata se proto ve skutečnosti vede o tom, které z těchto skupin se sáhne do kapsy, nikoliv o tom, zda šetřit vůbec lze.

Když analyzuji firmu, jako první mě zajímá, jaký podíl tržeb spolkne obsluha dluhu. U českého státu to letos dělá zhruba 5,2 % příjmů, podle návrhu na příští rok už téměř 6 %. Na první pohled nejde o nic dramatického a celkové zadlužení zůstává v evropském srovnání nízké. Více než samotné číslo je ale důležitý trend. Společnost, které by tento poměr rok co rok rostl, se od analytiků brzy dočká otázky, co s tím hodlá dělat. U státu by mělo zaznít totéž.

Plyne z toho jednoduché pravidlo. Až příště uslyšíte, že vláda „našla úspory“ nebo že „na nic nejsou peníze“, podívejte se, které části rozpočtu se to týká. Pokud se změny odehrávají v pětině, již lze upravit bez zásahu do zákonů, půjde nejspíše o škrty v investicích. Zasahují-li do zbylých čtyř pětin, znamená to změnu zákonů – a dotkne se to přímo lidí, kteří z rozpočtu čerpají.

Vaše stokoruna je tedy z velké části utracená dříve, než ji stát vůbec vybere. O zbytku rozhoduje politika a o úrocích čas.

P.S.

Až budete příště platit daně nebo se dívat na výplatní pásku, zkuste si tu stokorunu rozdělit v duchu: třicet korun důchodům, šestnáct na platy, čtyři a půl bankám za úroky. Mně ten pohled hodně změnil vnímání politických sporů o rozpočet. Pokud vám podobné přepočty dávají smysl, budu rád za jakoukoliv podporu nebo komentář.