Článek
Když státní úřad začne „couvat“, obvykle to znamená, že někde přejel čáru a teď se snaží dělat, že tam nikdy nebyla. V případě Státního zemědělského intervenčního fondu (SZIF) to ale vypadá, jako by tu čáru raději rovnou přemaloval tlustou fixou – a to tak šikovně, aby se náhodou nedotkla těch největších hráčů na hřišti.
Jak zmiňuje článek Seznam Zpráv, šéf fondu Petr Dlouhý před poslanci zpochybnil, že by Agrofert měl vracet ten nejvýživnější balík peněz: takzvané „nárokové“ platby. Bavíme se o „drobné“ částce kolem 4,2 miliardy korun.
Základní trik je až dojemně prostý: tvářit se, že existuje nějaký tajný rozdíl, který zákonodárce v zákoně o střetu zájmů sice „určitě myslel“, ale jen ho tam jaksi zapomněl napsat. Pan ředitel sice připustil, že soudy už dávno potvrdily, že se zákaz střetu zájmů na SZIF vztahuje, ale hned dodal, že autoři zákona prý mířili jen na ty „nenárokové“ dotace.
To je jako by vám policista s vážnou tváří vysvětloval, že zákaz jízdy na červenou platí jen pro řidiče, kteří si jízdu „vlastně teprve rozmýšleli“, zatímco pro ty, co už mají „nárok“ být na druhé straně křižovatky, je to spíš jen nezávazné doporučení.
Anonymní duch na ministerstvu a jeho přesné načasování
Aby byla tahle byrokratická pohádka kompletní, nesmí v ní chybět kouzelný svitek. Na webu ministerstva zemědělství se totiž zčistajasna objevilo nepodepsané stanovisko, které tvrdí přesně to, co se Agrofertu zrovna hodí: že na nárokové dotace zákon prostě nedosáhne.
Fascinující je zejména načasování. Tenhle literární skvost se na webu zjevil hned druhý den po nástupu nového ministra Martina Šebestyána. Na dotazy, kdo ten text vlastně spáchal a kdo si ho objednal, ministerstvo odpovědělo hrobovým mlčením.
Tady se ukazuje ta pravá krása českého úředního šimla. Když drobný zemědělec zapomene na desáté straně formuláře orazítkovat přílohu, pravidla jsou neúprosná a lhůty se počítají na vteřiny. Když jde ale o miliardy pro nadnárodní holding, stane se z právního státu improvizační divadlo. Najednou tu máme anonymní texty, mlčení k autorství a naději, že se to „nějak vyvrbí“. SZIF ostatně léta tvrdil, že se na něj zákon o střetu zájmů vůbec nevztahuje.
„Ať to rozhodne soud“: Alibi, které hřeje u srdce
Pan ředitel Dlouhý k celému cirkusu přidal i skvělý doplněk: „Názor bude muset nejspíš vyslovit soud.“ Prý totiž není jasné, co zákonodárce vlastně chtěl.
Zní to sice státnicky, ale v praxi je to jako tvrdit, že budeme čekat na verdikt videorozhodčího, aniž bychom vůbec pískli faul nebo vstoupili na trávník. Jak přesně se má ten spor k soudu dostat, když úřad ústy svého šéfa vzkazuje, že vlastně není co vymáhat?
Navíc se tu pořád tak nějak „zapomíná“ na větu, kterou by si úředníci SZIF měli nechat vytetovat na předloktí: ustanovení zákona o střetu zájmů dopadá na všechny dotace bez rozdílu. Přesně tak to stojí v listinách, které mají k dispozici. Tedy pravý opak té nově vymyšlené „nárokové“ výjimky.
Co zbyde, až opadne kouř a miliardy se rozplynou
Celé to doplňuje obligátní povzdech Andreje Babiše nad „mozkovou kapacitou“ opozice, protože na hektar pole a na krávu má přece nárok každý. Ano, nárok má skutečně každý – a právě proto zákon řeší, komu je zakázáno ty peníze inkasovat, pokud sedí na dvou židlích zároveň. Každý má také „nárok“ na veřejnou zakázku, ale ne každý si ji může podepsat sám sobě ve vlastní kanceláři.
SZIF se teď tváří, že jen hledá „právní jistotu“. Jenže ta jistota se tu roky vyrábí jako v továrně na zakázku: jednou je zákon mimo fond, podruhé se fond sice k rozsudkům hlásí, ale hned si vyrobí novou výjimku, kterou text zákona nezná.
Místo aby úřad dělal to, za co ho platíme – tedy hlídal naše peníze a vymáhal ty neoprávněné – předvádí nám právní akrobacii, u které by se zapotil i cirkus Humberto. A uprostřed téhle manéže se jako vždycky nejlépe drží ten, kdo má pod sebou největší záchrannou síť. Tentokrát je upletená ze 4,2 miliard korun.
