Článek
League of Legends: hra, která umí bavit. A taky ničit.
League of Legends hraji s přestávkami už od střední školy, tedy zhruba třináct let. Za tu dobu jsem měl několik účtů, vystřídal různé role a herní styly a prošel si snad vším, co tahle hra dokáže nabídnout – od nadšení, přes frustraci, až po úplné vyhoření.
Tento článek píšu v době, kdy mě pět zařazovacích her ve Flex režimu poslalo do Gold I. Nehraji přitom svou nejsilnější postavu a nijak to nepovažuji za zásadní informaci – zmiňuji to jen proto, aby bylo jasné, že League of Legends jsem nezapnul včera poprvé.
Nejjistější jsem se vždy cítil na supportu, později jsem se soustředil i na mid lane, kde dnes hraji především Malzahara. Vyzkoušel jsem si ale i jiné role, postavy a přístupy. Část času jsem místo hraní věnoval studiu hry – strategiím, objektivům, wardování atd. Ne proto, abych si zvyšoval ego, ale proto, že mě hra skutečně zajímala.
Pro koho tenhle článek je
Ačkoliv text obsahuje herní pojmy, kterým nezasvěcený čtenář nemusí rozumět, není určen jen hráčům League of Legends. Píšu ho také pro rodiče dětí, které u počítače tráví nezdravé množství času, i pro lidi, kteří si rádi zahrají, ale možná si neuvědomují, jak silně dokáže online prostředí působit na psychiku.
Komunita jako největší problém
Za roky hraní online her – od DarkOrbitu, přes Pirate Storm až po World of Warcraft – mohu říct jedno bez obalu:
s toxičtější komunitou než v League of Legends jsem se nikde nesetkal.
Chat dnes ve většině her neslouží ke komunikaci, ale k urážkám, ponižování a soutěžení o to, kdo má větší ego. Stejná atmosféra panuje i v herních skupinách na sociálních sítích. Najít spoluhráče, který hru hraje čistě pro radost, je čím dál těžší.
Lidé si často neuvědomují, jak se chovají – ať už jde o záměrné banování postav spoluhráčům v lobby, nebo o osobní útoky na Discordu jen proto, že někdo „kazí dojem“ jejich vlastního výkonu.
Přitom LoL je dobrá hra
A to je na tom to nejsmutnější. League of Legends není hloupá hra. Naopak.
Je krásná svou rozmanitostí postav, rolí a strategického myšlení.
Osobně si nejvíc cením dlouhých, vyrovnaných her – klidně padesátiminutových – kdy oba týmy táhnou za jeden provaz a i po prohře si dokážou říct „GG“. Protože by mělo platit: sláva vítězům, čest poraženým. Nebo také: Přej a bude ti přáno.
Zkušenost, která mě přiměla psát
K napsání tohoto článku mě ale dovedla konkrétní zkušenost.
Před několika lety jsem se přes Facebook seznámil s mladým, velmi inteligentním hráčem. Studoval filozofickou fakultu v Praze a jeho snem bylo stát se tatérem. Ve hře hrál Yoricka na top lince a jeho cílem bylo dostat se do platinové divize.
Byl však uvězněný v začarovaném kruhu – promo zápasy, pád, frustrace, znovu a znovu. Přitom jeho herní znalosti i schopnosti byly objektivně vysoké. Trávili jsme spolu čas v nehodnocených hrách i na Discordu a já postupně viděl, co s ním hra psychicky dělá. Dostal se na hranici psychického zhroucení.
Otázka, kterou si musíme položit
A tady se ptám:
Je opravdu důležitější platinová divize ve hře než vlastní život?
Pokud inteligentní, vzdělaný mladý člověk nedokáže od hry odstoupit, když mu ničí psychiku, kde je chyba? Ve hře? V komunitě? Nebo v tom, jak jsme si zvykli měřit vlastní hodnotu podle ranku, skinů a statistik?
Proč to píšu
Tento článek není dogma. Není to návod, jak „správně hrát LoL“.
Je to sdílení zkušenosti a pokus o zamyšlení.
Možná přispěje k tomu, že se někdo zamyslí nad svým chováním.
Možná někoho odradí od hraní 24 hodin bez spánku za doprovodu pěti energetických nápojů.
A možná si někdo jen uvědomí, že hra má bavit – ne ničit.
Děkuji, pokud jste dočetli až sem.
Třeba se potkáme u dalšího článku.
