Článek
Žijeme v době, která by se přinejmenším u nás dala označit za období, kdy se společnost rozděluje na ty „lepší“ a ty „horší“. Já bych ale ve skutečnosti řekl, že se často dělíme jen na hloupé a ještě hloupější. Já jsem Patrik Peterka, toto je můj blog na Seznam Médiu a toto je další článek. Přeji příjemné čtení.
Úvod
Ráno otevřete oči a vstanete. Přemýšlíte, co si dáte k snídani, přehrajete si v hlavě, co vás čeká v práci, v kolik vyrazíte a kdy se asi vrátíte domů. Vezmete do ruky mobil a podíváte se na články. Vyskočí na vás, co zase šokujícího prohlásil některý z našich politiků. Potom čtete o tom, jak je moderní trend dehonestovat heterosexualitu a vztahy mezi mužem a ženou. A vzápětí narazíte na článek o tom, jak je trend lámat si kosti v obličeji kladivem, aby byl muž „atraktivnější“ pro ženy, a jak si tím jakýsi streamer získal obdiv a popularitu.
Vedle inspirativních a pozitivních rozhovorů či podcastů, například s Otou Foltýnem nebo Rasťou Káčerem a Peterem Bárdym s jejich hosty, jsem si zpětně pustil i rozhovor s Mikulášem Minářem. A i když jsem si říkal, že některé demonstrace mohly být početnější, projevy konstruktivnější a věcnější, a vlastně jsem tam ani nechtěl být, nežiji ve vákuu. Když se na vás každý den valí témata našich politických představitelů, začnete si pokládat otázku, co s tím člověk vlastně může dělat. A přitom některé rozhovory pořád ukazují, že slušnost existuje. Jenže není na ústupu?
Aktivita, která naráží do zdi
Mikuláš Minář mluvil o jedné věci, na které něco je. O aktivitě ve společenských spolcích a veřejném prostoru. Nedávná eskapáda s výtahem v našem domě mě přiměla podat stížnost na firmu, která výtah instalovala, i na společnost, která u nás provádí servis. Za svou aktivitu jsem si vysloužil zájem a nabídku členství v SVJ.
Jenže v nájemním bydlení by člověk v ideálním případě potřeboval plnou moc od majitele bytu k některým věcem. A v mém případě ochota poskytnout ji nebyla. Jenže problém nebyl jen v tom.
Jak se telenovela kolem výtahu rozjížděla, našel se rychle i viník. Ukrajinští nájemníci a jejich děti. Načež jsem prohlásil, že se nebudu jako potenciální člen předsednictva podepisovat pod to, že se u nás bude hledat nepohodlný viník, na kterého se hodí něco, za co objektivně nemůže. A v tomto případě to byl opravdu fakt, protože výtah má problémy po celých šest nebo sedm let, co v tomto domě žijeme. Tím zájem skončil.
Hledání smyslu
Můj program je náročný. Psaní článků, natáčení videí a do toho klidně patnáct hodin práce včetně cesty tam i zpět. Jednoduše jsem dospěl do životní fáze, kdy přemýšlím, co má pro mě skutečný smysl.
Před časem jsem se pokusil angažovat v jedné z aktuálně opozičních stran. Přihlášku jsem nakonec nedokončil a přišel mi vyzývací e-mail. Odpověděl jsem na něj, vysvětlil své motivace i překážky a nabídl pomoc formou dobrovolnictví. Otevřel jsem i možnost hledání kompromisu. Odpověď už žádná nepřišla.
Stejně tak jsem se po rozhovoru s Mikulášem Minářem a vzhledem k tomu, co se kolem děje, pokusil vyplnit formulář k Milionové síti. Během šesti dnů, z toho čtyř pracovních, žádný e-mail ani telefonát.
Bylo hezké a inspirativní slyšet od člověka, který by mohl v klidu trávit čas s vnoučaty a o nic se nestarat, že bychom měli o svůj stát pečovat, protože lepší nemáme a můžeme o něj snadno přijít. Myslím pana Káčera. Jenže já si pak pokládám otázku: stojí ten stát vůbec o mě?
Česká realita a německá zkušenost
Do Německa jsem šel pracovat s více filozofiemi. Ale jedno motto bylo jednoduché: je lepší být za blbce za padesát než za třicet tisíc korun. Samozřejmě to není úplně černobílé a záleží na mnoha okolnostech. Ale jak rád používám alegorii z Avatara — u nás se na nás často chčije a nikdo se to ani nesnaží vydávat za déšť. Vedle nás se o to aspoň někdo pokouší.
Nakonec mi přijde, že vzhledem k tomu, jak hluboké příkopy jsou dnes ve společnosti vykopané, mezi námi vlastně zas tak velký rozdíl není. Nejsme lepší a horší. Jsme jen hloupí a ještě hloupější. Rozdíl mezi jednotlivými skupinami, stranami a politiky je často jen v tom, kdo je hlasitější, přímočařejší a okatější.
A můžeme od sebe navzájem vůbec chtít něco jiného? Když jsme si v podstatě sami zvolili elitu své společnosti? Pokud jsme volili ty „nejlepší z nejlepších“, jak by se potom měl chovat zbytek společnosti?
Věta, která vysvětluje mnohé
Nakonec možná největší pravda leží ve větě, kterou mi říkají i němečtí kolegové, kteří tvoří obsah na YouTube a sociálních sítích:
„My nepotřebujeme dělat dobrý nebo špatný obsah. My jen potřebujeme najít lidi, kteří budou sledovat právě ten náš.“
A tím bych vlastně mohl skončit. Protože tahle věta vypovídá o dnešní době možná víc, než bychom chtěli připustit.
Děkuji za pozornost a budu se těšit třeba u příštího článku.
