Článek
Mnozí z vás, čtenářů, jste mohli každý týden sledovat sérii, kterou jsem pojmenoval Pendler. Pojednávala o mých zkušenostech s prací v Německu a o pendlerství jako takovém. Ačkoliv jsem původně plánoval sedm kapitol, nakonec jsem se rozhodl přidat osmou. Proč? To už napovídá samotný název, ale můžete číst dál a dozvědět se víc.
Jak začít. Někteří čtenáři mě mohou znát z YouTube, kam už nějaký čas zveřejňuji své rapové texty, které mi pomáhá zhudebnit aplikace Suno. Někteří se mě v komentářích ptáte, zda jsou texty opravdu moje. Ano, jsou. A mnohdy v nich poměrně ostře kritizuji některá společenská témata nebo vzorce chování. A kde beru inspiraci? Upřímně – kde se dá. A není jí vůbec málo.
Ve třetím roce mého působení v Německu nás znovu zasáhla stávka. Jako člověk, který se zajímá o politiku, musím říct, že už dlouho sleduji, jak je naše společnost rozdělená. Bylo to vidět dávno předtím, než jsem odešel do Německa – ať už během covidu, nebo později za války na Ukrajině.
Naposledy jsem byl součástí kolektivu v prostředí, kde nebylo běžné držet při sobě. Naopak se lidé často z banálních důvodů snažili jeden druhému škodit. A někdy tyto činy zacházely za hranici jakékoliv slušnosti. Upřímně jsem nečekal, že v Německu budu svědkem podobného divadla – ne-li ještě horšího.
Stávka, která se po dvou letech vrátila, byla tentokrát jiná. Zdánlivě stmelený německý kolektiv ukázal, že nedrží tak pevně, jak jsme si mysleli. Mnoho Němců se nerozhodlo jen pro volno, ale také pro práci během stávky. A přidali se i mnozí Češi. Ano, Češi, kteří by obzvlášť měli držet, jak se říká, basu.
Jenže samotná práce během stávky nebo braní si volna nebyl hlavní problém. Problémem byla vyhrocená atmosféra, která z toho plynula. Bylo vidět, že pokud někdo poukázal na to, že něco chceme, ale nejsme ochotni pro to sami nic udělat, může to některé lidi silně zasáhnout.
A taková „potrefená husa“ pak ukázala, že není ochotná jen klovnout, ale i zákeřně a nepříjemně ublížit. Třeba i za cenu veřejného shození před širokým německým kolektivem.
O to zajímavější bylo sledovat reakce ostatních kolegů. Někteří takové chování odsuzovali. Jiní vysvětlovali, že Čech v Německu nikdy nebude zcela rovnocenně vnímán a vždy bude do jisté míry nahlížen podobně, jako my u nás někdy nahlížíme na jiné menšiny.
O to bolestnější je pak skutečnost, že český kolektiv nejen nedrží pohromadě, ale pod vlivem ega se někdy neštítí shodit nebo poškodit vlastní lidi.
V rámci svého koníčku a zájmu o politiku si občas pustím podcast Aktuality.sk Ráno nahlas. V jedné epizodě zazněla velmi zajímavá myšlenka, kterou si dovolím parafrázovat:
Nejenže s některými lidmi se nedá diskutovat. S některými lidmi by se vůbec diskutovat nemělo.
Dlouho jsem si myslel, že snaha o rozumný dialog může vyřešit spoustu problémů. A ano, někdy může. Jenže v diskusi jsou vždy dva. Ochota musí existovat i na druhé straně. A v našem případě se ukázalo, že prostor pro diskusi je nejen omezený, ale někdy přímo odmítaný.
Během stávky totiž došlo k situaci, kdy se kolektivem začaly šířit velmi nepříjemné informace o kolegovi, kterého zasáhla nehoda. Záležitost, která by ve vyspělé společnosti měla zůstat mezi zaměstnancem a firmou.
Namísto pomluv a snahy někoho poškodit by měla přijít podpora, pochopení a lidský přístup.
Možná si říkáte, že chodím kolem horké kaše. Jenže to není bezdůvodné. Snažím se respektovat soukromí a nechci zacházet do detailů ani popisovat konkrétní osoby.
V principu mi jde hlavně o to vyvolat zamyšlení nad tím, kam nás dovedly krize posledních let. Nejenže spolu často nedokážeme držet, ale někdy spolu nejsme schopni ani komunikovat. A navíc se neštítíme jít jeden proti druhému za hranou běžné slušnosti.
V jednom ze svých textů používám frázi, která zazněla ve hře Grand Theft Auto: San Andreas: lidé nejdřív střílí a teprve potom se ptají.
Pokud naše slušnost přestala existovat a naše drzost nemá hranic, kde se to zastaví? Až ve chvíli, kdy někdo někomu skutečně ublíží? A potom přijdou známé věty:
„Já to tak přece nemyslel.“
„Byla to jen sranda.“
„To já vůbec nevěděl.“
Myslím si, že jsem napsal dost na to, aby si každý čtenář mohl sáhnout do svědomí, co se děje v pracovním kolektivu kolem něj, do jakých scénářů to zapadá a jaký postoj k tomu může zaujmout.
Protože mnohdy je to právě náš postoj, který může mnohé rozhodnout.
Děkuji za pozornost a budu se těšit zase příště.
