Článek
Mám tu pro vás šestou epizodu série nazvané příslušně – Pendler. V rámci této série budu vyprávět o tom, co mě vedlo k tomu stát se pendlerem, co to obnášelo a obnáší dodnes. Věřím, že touto sérií dám svému začínajícímu psaní na této platformě větší řád a smysl.
Zároveň podotýkám, že se jedná o svobodné vyjádření názorů a zkušeností. Každý může mít jiné. Není mým cílem mystifikovat nebo někoho urazit. V případě, že sami hledáte práci v Německu, neberte tuto sérii článků jako návod.
Šesté pokračování se jmenuje Dvě firmy.
Tentokrát bych chtěl sdílet osobní a konkrétní důvody, proč jsem se rozhodl do Německa jít a proč jsem byl ochoten podstupovat vše, o čem v předešlých článcích píšu. Především jsem řidič z povolání v regionální dopravě a dříve jsem byl řidič MHD. A mezi těmito firmami je velký rozdíl.
Pro mě jako pro řidiče byl zásadní technický stav vozidel. Jako řidič totiž na rozdíl od cestujících vnímáte, jestli správně fungují dveře, jestli vůz topí, jestli nepadá vzduch nebo sedačka. Vnímáte, jak vůz brzdí a jak má celkově nastavené jízdní vlastnosti.
I když cestující jezdí s různými řidiči, kteří mají odlišné schopnosti a přístupy, mnohdy je nízká kvalita jízdy dána spíše vozem než samotným řidičem, který se naopak snaží některé problémy všemi silami eliminovat.
V předešlé firmě se razilo heslo: „Pokud autobus jezdí, tak jezdí.“ Nebyl tedy důvod řešit nejen žluté, ale ani červené kontrolky na palubním počítači. Vůz se řešil až ve chvíli, kdy z nějakého důvodu odmítl jet.
Ani v takovém případě se však někdy problém skutečně neřešil. Chyba se pouze smazala a vůz byl druhý den ráno opět vypraven. Častým argumentem bylo, že není dostatek vozů nebo řidičů do záloh na výměnu. A pokud jste své požadavky prosazovali důrazněji, neslo to následky, o kterých jsem už psal.
Neustálé hádky a spory nebyly jen mezi řidiči navzájem nebo mezi řidiči a vedením, ale i s pracovníky, kteří vozy po nás přebírali. Na jednu stranu byli nuceni vedením firmy ostře kontrolovat každé sebemenší škrábnutí, ale technický stav vozidel se často neřešil.
Z toho pak vznikaly spory s dílnou, která tvrdila, že porucha nebyla nahlášená. Dovedete si to asi představit.
Logicky lze pochopit, že odřený blatník nevypadá hezky, musí se opravit a něco to stojí. Jenže k odřením často docházelo i chybou vozu – například když se autobus sám od sebe naklonil nebo snížil. Nebo když byla zastávka po rekonstrukci příliš vysoká.
To pak vedlo i k hádkám s cestujícími, kteří nechápali, proč stojíte tak daleko od obrubníku.
Logické řešení by bylo třeba instalovat gumovou ochranu. Jenže bývalá firma zašla ještě dál – instalovala několikacentimetrové plastové prvky zespodu u předních dveří, které profil vozu ještě snižovaly. A jejich odření se opět kvalifikovalo jako škoda.
Kocourkov? Ne. Realita.
Dnes jsem ve firmě, kde dispečer dokáže pochopit omyl a dokáže mě i 5 až 10 minut navádět po telefonu. Jsem ve firmě, kde dispečer ví, že nemůže přesně vidět, jak vypadá situace v lese nebo v obci 20 kilometrů daleko. Pokud je tam led nebo sníh, dokáže zalarmovat technické služby, které fungují mimo jiné i ve čtyři ráno o víkendu.
Jsem ve firmě, kde se opraví dveře, sedačka i blinkrová páčka. Samozřejmě nic není dokonalé, ale poruchovost není tak častá a obtěžující.
Jsem ve firmě, kde mají vozy kvalitní letní i zimní pneumatiky. Neexistuje, že bychom klouzali na dešti do zastávky. Neexistuje, že bych sjížděl serpentiny a kloub vozu tancoval ze strany na stranu.
Mohu přijít a problém nahlásit. Nikdo se nesměje, že jsem Čech nebo že danou věc popisuji špatně. Dokonce se mi stalo, že kolegové s poděkováním vůz sami otestovali, i když byl nakonec v pořádku.
Nemáme ani tak časté elektronické chyby, co se týče panelů, označení vozidel nebo funkcí kasy. A i když používáme vysílačku, zpravidla funguje.
Tohle byly pro mě vážné důvody, proč jsem všechno vsadil na jednu kartu.
Chápu, že ne každý řidič to může nebo chce udělat. Pak je ale otázka, proč si firma může dovolit něco, co 50 kilometrů od našeho města za hranicemi nepřipadá v úvahu.
Protože se u nás nedokážeme spojit, něco si vymoci. Odbory se za nás často nepostaví a jako společnost to respektujeme.
Rozdíl v Německu je pak pro některé tak šokující, že si ho mnohdy ani nechceme připustit a ještě přístupy u nás bráníme. A i přes značné výhody někdy nedokážeme firmě vrátit to, co ona dává nám.
Zkrátka – to je ono zrcadlo, o kterém jsem psal.
Děkuji, že čtete tuto sérii a jste pozorní až do závěru článku.
Napíšu ještě sedmé pokračování a v sedmé epizodě tuto sérii uzavřu.
Děkuji a těším se příště.
