Článek
Tak je tady pro vás sedmá a už závěrečná kapitola série nazvané příslušně – Pendler. V rámci této série jsem vyprávěl o tom, co mě vedlo k tomu stát se pendlerem, co to obnášelo a obnáší dodnes. Věřím, že touto sérií dám svému začínajícímu psaní na této platformě větší řád a smysl.
Zároveň podotýkám, že se jedná o svobodné vyjádření názorů a zkušeností. Každý může mít jiné. Není mým cílem mystifikovat nebo někoho urazit. V případě, že sami hledáte práci v Německu, neberte tuto sérii článků jako návod.
Sedmé pokračování se jmenuje Poselství.
Přemýšlení je hodně. Nedávno jsem poslouchal svůj oblíbený podcast Reflexu Padni komu padni, kde šéfredaktor Martin Bartkovský oznamoval novou spolupráci s politologem Alešem Michalem a říkal, kolik článků napsal v krátké době.
Já jsem na této sérii začal pracovat v sobotu 14. března ráno a když jsem psal závěrečný článek, bylo na hodinách 13:20. Samozřejmě se nemohu srovnávat s politologem nebo novinářem. Píšu to spíš jako pomyslné mrknutí autora na čtenáře s lehkým úsměvem na tváři. Cílem bylo napsat krátkou, údernou, ale reálnou sérii.
Víte, je to složité. Děláte hudbu přes AI a někdo vám řekne, že metal je lepší a vlastně ho vaše texty nezajímají. Natáčíte hry a zase vám někdo řekne, že děláte kraviny a nutíte lidi sedět u počítače. A najednou je vám 32 let, různé věci jste průběžně zkoušeli, ale nikdy jste u nich dlouho nevydrželi.
A pak zjistíte, že jste myšlenkami zamrzli v době, která platila před deseti lety. Zjistíte, že dnes je tlak na emoce, šokování, krátká videa a propagaci přes sociální sítě. A začnete si klást otázku:
„Baví mě to vůbec tímto způsobem?“
Protože by mě upřímně moc bavilo, kdybych tuto sérii mohl dát třeba na YouTube formou audio podcastu nebo vlogu, třeba i s povídáním mého kamaráda. Jenže pak přijdou na řadu algoritmy.
Najednou zjistíte, že byste měli mít dva kanály. Jeden na hudbu a jeden na hry. Ideálně hrát jednu hru a zveřejňovat jeden žánr. Proč? Jinak se o vás lidé nedozví. Tudíž vymýšlet další koncepty nebo pořady je vlastně špatně.
A teď si vezměte, že před deseti lety bylo hodinové video ze hry vlastně ideální. Nebo těch čtyřicet minut. Dnes? Máte informace stlačit do 10–15 minut.
Tak se ptám sám sebe – má vůbec můj posluchač nebo divák šanci mě poznat?
Moc ne.
Tak jsem se rozhodl psát. Navíc mě to baví. I když slýchám kolem sebe, že bych to dělat neměl, protože dnešní generace nečtou, nebo že se budu zaměřovat jen na starší čtenáře.
Upřímně? Začínám zjišťovat, že není až tak podstatné to, co si druzí myslí. Do určité míry. Podstatné je, co baví vás.
Někdy stojíte na křižovatce a musíte se rozhodnout. A já chci lidi bavit, něco sdílet a dávat smysl životu, který mi zbývá. Zvlášť v nejisté době, která v posledních letech ovlivňuje naše životy.
Rád bych vám předal poselství, kterým tuto sérii ukončím. Nechci vás strašit ani děsit, ale ani vám dávat Ozzákův rumový rohlíček.
Prostě si nalejme čistého vína.
Pokud se vám nelíbí váš život nebo pracovní podmínky, mějte sílu a odvahu to změnit. Přeji vám to. Ale bude to něco stát. Počítejte s tím.
Budete se muset učit jazyk. Budete potřebovat čas i prostředky na dojíždění. Může přijít dilema, jestli opravovat dvacet let staré auto, vzít si úvěr na nové, nebo platit operativní leasing.
Nikdo vám objektivně neřekne, co je správně. Musíte si vybrat sami. Jinak se rozhoduje, když jste sami, a jinak, když máte partnera, děti a rodinu.
Ale nechoďte do Německa s tím, že chcete jen brát. Samozřejmě můžete – je to vaše rozhodnutí. Já ho neovlivním. Ale alespoň se nad tím zamyslete. Protože váš přístup a jednání může mít vliv i na druhé.
A i kdybyste do Německa pracovat nešli, může vás tato série přivést k zamyšlení nad tím, jak příště jednat třeba s asijským obchodníkem v samoobsluze nebo s ukrajinskými kolegy.
Čas a energie jsou nejdražší komodity, které máme. A jejich investice je někdy pomalejší než dopad chyb a následných trestů. Člověk někdy potřebuje velkou odolnost, aby mohl růst.
Nicméně každý může selhat. A není to špatně, pokud si člověk přizná, že na něco nemá. Může to zkusit příště znovu.
Je těžké vstávat v pět ráno a vracet se domů v deset večer. A člověk si snadno řekne:
Stojí mi to za dvojnásobný plat, když bych doma nemusel mít ani auto?
Na to si musí odpovědět každý sám.
Já jen doufám, že vás tato série bavila. A budu rád, pokud vás přivede i k dalším článkům nebo videím na YouTube.
Pokud během dalších týdnů přijdu na zajímavé téma, rád budu pokračovat dál. Čas teď mám.
Děkuji za pozornost a budu se těšit na příště.
