Článek
Tímto článkem začíná série nazvaná příslušně – Pendler. V rámci této série budu vyprávět o tom, co mě vedlo k tomu stát se pendlerem, co to obnášelo a obnáší dodnes. Věřím, že touto sérií dám svému začínajícímu psaní na této platformě větší řád a smysl.
Zároveň podotýkám, že se jedná o svobodné vyjádření názorů a zkušeností. Každý může mít jiné. Není mým cílem mystifikovat nebo někoho urazit. V případě, že sami hledáte práci v Německu, neberte tuto sérii článků jako návod.
První díl se jmenuje Vabank.
Psal se prosinec 2023, když jsem do Německa začal pendlovat. Předcházely tomu dva měsíce přípravy v podobě intenzivního kurzu němčiny s manželkou známého mého kamaráda, se kterým jsme se rozhodli do Německa jít.
Důvody byly u každého jiné. U mě to bylo spíš o tom mít šanci se mít lépe. U něj to byla rodina. Dcera plánovala jít na vysokou školu a syn na střední – a samo se to nezaplatí.
Já jsem byl v pracovním procesu od roku 2013. A zejména v době, kdy jsem pracoval jako operátor, jsem se nejčastěji dozvídal o tom, jak kolegové snili o velmi snadné práci zaplacené zlatem, a to se znalostí maximálně přání dobrého dne.
Stejný „německý sen“ měly často kolegyně z práce mé mámy, které do Německa odcházely pracovat do hotelů. Následný šok z reality byl takový, že se nestyděly jen přiznat situaci a výsledek, ale často se styděly vrátit zpět do firmy, odkud odcházely.
Situace mě a mého kamaráda byla také zajímavá. Začalo to tím, že za kamarádem, se kterým jsme do Německa šli, přijel jednou na konečnou už tehdy bývalý kolega, který tam pracoval.
Může to vypadat, že přeháním. Ale ne.
Kolega „náborář“ líčil Německo v tom nejlepším světle, jako kdybyste to vystřihli z knihy Rhondy Byrne. Stručně řečeno: práce je úplně snadná a pohodová. Všichni Němci jsou milí a hodní – nejen kolegové, ale i cestující. A němčina? Ta vůbec není potřeba. Stačí jen úplné základy.
S plným vědomím toho, že tento článek může číst kdokoliv, protože stále širší okolí se dozvídá, co dělám, můžu otevřeně říct důvod tohoto šíleného tvrzení. Nebudu zde zacházet do osobnostních rysů ani pohledů na svět. Každý máme svoje.
Nicméně hlavním důvodem byly náborové provize, které dělaly ve dvou dávkách asi 400 euro po půl roce a roce práce daného řidiče. Náš náborář si představoval, že to bude jeho zlatá žíla ke zbohatnutí a zároveň tím ze Saska kolem Drážďan udělá malý český Čechysistán.
Nám s kamarádem to bylo divné a logicky nám nešlo na rozum, co budeme dělat nejen na pohovoru, ale také když se něco stane. Když přijde stížnost, nehoda a podobně. Takže jsme se učili.
Šli jsme sami za sebe na pohovor – a prošli jsme.
Pro našeho náboráře byl už velký šok, že nám tehdy pan vedoucí z personálního oddělení sám volal. Protože to on nezažil. Jeho do firmy protlačila kolegyně, která tam už pracovala několik let a měla němčinu skoro jako mateřský jazyk. On slíbil, že se učit bude.
Jeho sliby ale vzaly postupně za své. A postupně se podmínky začaly naopak utahovat.
Příběh byl totiž takový, že jsme ve firmě měli hlavně dva české řidiče, kteří tam byli dlouho – podobně dlouho, asi pět let. Jeden se německy snažil učit a dodnes mluví svojí vlastní čechoněmčinou. Druhá kolegyně měla německou maminku.
Dlouho byl klid. Ale najednou přišla éra nástupů.
Do firmy přicházeli různí lidé. Kromě střetu s realitou se objevovaly i různé problémy. Ať už vulgarity směrem k cestujícím, močení na place u plotu, vulgarity směrem k vedení, jízda s vozem bez chladicí kapaliny a podobně.
Spousta Čechů se tak musela s pláčem vrátit zpět do Čech, nebo odešli do firmy Taeter Tours, která brala kompletně bez znalosti němčiny. Někteří tam dodnes jezdí.
Přišli i někteří lidé, kteří německy uměli. Jenže buď nepotřebovali peníze za každou cenu, nebo to vedlo k úplně jiným problémům. Zkrátka a dobře – prosadilo se jen málo lidí, kteří uměli jazyk a dokázali se stát součástí kolektivu.
V podstatě, když jsme do Německa odcházeli, provázely to dva hlavní proudy.
Jeden proud byl od našeho náboráře. Druhý byl naopak proud strašení démony od našich kolegů. Jak nesmíme poslouchat hudbu, jak musíme držet ruce na volantu nebo jak je zlá a démonická německá policie, která nás zavře do vězení už za křivý pohled.
Ani jeden z těchto proudů nebyl správný.
Já jsem se doslova a do písmene rozhodl jít vabank. Vsadit vše na jednu kartu.
Proč? Na jakou? A co to přineslo?
To si řekneme v druhém díle, který ponese název Zaškolení.
Děkuji za pozornost a uvidíme se třeba příště u dalšího pokračování.
