Článek
Formou tohoto článku bych rád vyjádřil názor nadšence a fanouška politiky, který ji od období covidu aktivně sleduje. Zároveň bych se chtěl zamyslet nad koncem Václava Moravce na České televizi a nad budoucností jeho pořadu. Cílem tohoto textu není nikoho ovlivňovat, ideologicky působit na čtenáře ani na někoho útočit.
Musím hned na úvod přiznat, že cestu k Václavu Moravcovi jsem si našel až později. Dlouho jsem byl ovlivněn názory svého kamaráda, který se od počátku existence hnutí ANO stal voličem Andreje Babiše a jeho pohled na politiku byl poměrně jednostranný. Neměl rád ani samotný pořad, ani jeho moderátora.
Do jisté míry jsem byl těmito názory ovlivněn i já, a tak jsem pořad sledoval jen výjimečně. Změnilo se to až ve chvíli, kdy jsem Václava Moravce začal poslouchat v různých rozhovorech na YouTube. Zaujalo mě jeho uvažování o práci ve veřejných službách a o roli médií. Jeho názory mi připadaly konstruktivní a široké. Ze způsobu, jakým o své práci mluvil, bylo zřejmé, že ji nevnímá pouze jako zaměstnání, ale spíše jako určité poslání.
Postupně jsem začal sledovat tolik různých materiálů a rozhovorů, že jsem si musel vybírat priority. Proto jsem samotné Otázky Václava Moravce sledoval spíše výjimečně, především v případech, kdy mě zajímali hosté nebo jsem chtěl porovnat vystupování některých politiků v různých pořadech.
U Václava Moravce jsem ale vnímal jeden zásadní rozdíl oproti některým pořadům na CNN. Moravec dokázal často s lehkou dávkou sarkasmu upozorňovat na rozpory v argumentech politiků a někdy je nepřímo dostat do situace, kdy sami odhalili slabiny svých tvrzení. Nemyslím to zle – spíše s určitým úsměvem. V tuto chvíli nemám konkrétní příklad, ale tento styl byl podle mě pro jeho pořad typický.
Naopak v některých debatách na CNN jsem si všiml, že přímá konfrontace politiků s jejich výroky někdy ustupuje do pozadí. Proto mi přišlo poněkud zvláštní, když si někteří politici stěžovali, že nejsou zváni do pořadů České televize, přestože jejich dosah na voliče se tím zásadně nemění. Navíc dnes existují záznamy na YouTube a další platformy, kde mohou lidé reagovat – často velmi emotivně a bez jakýchkoli zábran.
Možná to na první pohled působí jako neporovnatelné situace, ale právě proto se k tomu chci vrátit. Dlouhodobě mi totiž vadí směr, kterým se některé politické debaty ubírají. V paměti mi například utkvělo vystoupení pana Sterzika před posledními volbami do Poslanecké sněmovny na CNN Prima News, kdy označil ODS za fašisty. Svůj výrok zdůvodnil tím, že členové této strany údajně kradou SPZ z aut členů jeho hnutí a ničí billboardy.
V našem regionu jsem si přitom téměř žádného výrazně poškozeného billboardu nevšiml. Ještě více mě ale zarazila minimální reakce moderátorky a také poměrně slabá obrana ze strany politiků, kterých se výrok týkal. Celá situace byla navíc doprovázena hlasitým potleskem a reakcemi publika ve studiu.
Pak se nabízí otázka: co je vlastně cílem takového formátu? A proč kritizujeme Václava Moravce a jeho pořad, zatímco podobný styl debat nám někdy připadá v pořádku?
Otázky Václava Moravce samozřejmě nelze s těmito formáty přímo srovnávat. Přesto se ptám: nepomáháme tím, že na lidi jako Václav Moravec útočíme a voláme po konci podobných pořadů, spíše tomu, aby se politika postupně měnila v reality show? Na tento trend ostatně dlouhodobě upozorňuje řada komentátorů.
A pokud se politika skutečně promění v reality show, bude to pro společnost lepší? Nebo tím naopak úplně zmizí střet idejí a ideologií?
Tento článek nepíšu proto, abych se Václava Moravce nebo jeho pořadu jednoznačně zastával. Píšu ho spíše proto, abych vyjádřil svůj názor a přispěl k zamyšlení.
Žijeme v době, kterou dobře vystihla věta mého kolegy z práce: „Musíš najít lidi, kteří budou chtít sledovat právě tvoji tvorbu.“ A právě to považuji za jeden z problémů dnešní společnosti.
Je naprosto v pořádku, že si každý divák vybere youtubera nebo streamera, který je mu sympatický – ať už humorem, stylem nebo tématy. Jenže ve vztahu k politice to často vede k tomu, že se společnost rozděluje do nesmiřitelných táborů, mezi nimiž mizí schopnost diskuse, argumentace a ochota přijmout jiný názor.
Tato propast už podle mě existuje. A obávám se, že její překlenutí nebude jednoduché. Spíše si myslím, že ke změně může dojít až po nějaké větší společenské krizi, která zasáhne všechny. Tím samozřejmě neříkám, že bych si něco takového přál.
Není mi líto jen konce Otázek Václava Moravce. Všímám si i dalších médií a novinářů, kteří čelí podobnému tlaku, a nepovažuji to za dobrý vývoj.
Možná je proto na místě otázka, zda se dokážeme zastat nejen prezidenta republiky na Václavském náměstí, ale také médií veřejné služby. A zda máme dost lidí, kteří jsou ochotni přenést veřejný názor až na půdu Poslanecké sněmovny.
Děkuji za pozornost a třeba se u dalšího článku zase setkáme.
