Článek
Rodiče by měli být schopni si své děti uhlídat
O tom, že to na dovolené nebude právě jednoduché, jsem se přesvědčil už na letišti při čekání na otevření nástupního rukávu. Zaujala mě hlavně rodinka s třemi totálně nevychovanými dětmi, které ale nikdo z rodičů ani jednou nenapomenul, i když jejich pobíhání bylo nejen otravné, ale místy i nebezpečné. Tiše jsem doufal, že nebudou v letadle sedět za mnou. Marně. Strávil jsem celou cestu s permanentním kopáním do mého sedadla. Opět bez jakéhokoli zájmu rodičů s tím něco udělat.
Miluji děti, ale nesnáším fracky. Pokud už se někdo rozhodne cestovat s dětmi, měl by je mít pod kontrolou. A pokud rodiče na své děti nestačí, měli by je raději nechat třeba na hlídání u babičky. Ostatní cestující si totiž neplatí drahou dovolenou, aby mohli trpět s nevychovanými spratky. Mnoho cestujících navíc bývají také rodiče, kteří si konečně chtějí oddychnout od každodenních povinností. To byl koneckonců i můj případ.
Místo dočtení vytoužené knihy jsem celou dobu letu poslouchal dětský řev. Opravdu už si člověk nemůže užít klidu mimo 1. třídu?
Trapas za trapasem
Tatínek si objednal pivo a rozvalil se tak, že o jeho nohy v uličce musel každý procházející zakopnout. Vzhledem k délce letu, se podávaly jen nápoje a drobný snack, což hlasitě komentoval důchodce, kterého jsem si pracovně nazval tajemník. Vypadal jako postava z jednoho socialistického seriálu. Už tehdy se choval nesnesitelně.
Letuška se jen smutně usmívala, zřejmě je na pověstné české buranství zvyklá. Samozřejmě nechybělo obligátní tleskání po přistání. Nevím, co je to za hloupý zvyk. Jednak to pilot opravdu nemůže slyšet a navíc přistát je jeho práce. Nevím o tom, že by se tleskalo v autobusu, když řidič zastaví na zastávce. Přitom jde v zásadě o to stejné.
Po přistání se samozřejmě všichni davově vrhli ke vchodu, bez ohledu na pokyny personálu. Sem tam někdo někoho vzal po hlavě zavazadlem, vždyť co kdyby nám to moře mezitím uteklo.
Alkoholová omladina i arogantní důchodci
Další, kdo mě zaujal už na letišti, byla skupinka mladých mužů mezi dvaceti a třiceti. Spojovalo je sebevědomí, alkohol a evidentně absence vzdělání a základů slušného chování. U nich jsem doufal, že na čtyřhvězdičkový hotel s „all inclusive“ neměli dost peněz. Také marně. Dalších deset dní byli mojí noční můrou. Z hotelu si celou dobu dělali nálevnu a z pokoje taneční parket. Pokaždé navíc neurvale mávali a pokřikovali na číšníka, jako kdyby byli v jídelně sami.
Bylo by však naivní si myslet, že nevhodně se chovají jen mladí. Cestu mi totiž patřičně zpříjemnily dva seniorské páry, z nichž zejména mužské části se nelíbilo vůbec nic. Naopak celou dovolenou vzpomínali na to, jak skvělé to bývalo v „Jugošce“ za komunistů. Sedávali u vedlejšího stolu na večeři, takže jsem měl o socialistické retro postaráno při každém jídle. Pokud je v současném Řecku vše tak špatné, mohli klidně sedět doma.
Jednou jsem se jim snažil oponovat, že za komunistů se běžný člověk do Jugoslávie neměl šanci dostat a důchodci jezdili maximálně na chatu. Jediným výsledkem bylo, že mě po zbytek dovolené s nenávistným pohledem ignorovali. Musím přitom dodat, že nemám nic proti seniorům. Naopak k nim chovám respekt. Pokud se však jedná o arogantní jedince, kteří si myslí, že znají všechnu moudrost světa, věk jde stranou.
Řecko je krásné. Nebýt nesnesitelných spolucestujících, dovolenou bych si užil. Místo toho jsem se každou chvíli styděl, že jsem také Čech.
Tristní jazykové znalosti
Po příletu se na nás průvodkyně usmívala, ale to ještě jen nevěděla, co ji čeká. Pak se důchodci s namachrovanci skoro porvali, kdo dostane pokoj jako první. Sedl jsem si na sedačku u recepce a vzal si knížku. Nevadí mi počkat, vždyť jsou všechny pokoje stejné. Zhruba po půl hodině jsem se dostal k zoufale vypadající recepční. Většina Čechů neuměla ani anglicky ani německy. Česká průvodkyně nás jenom přivezla a pokračovala dál, takže snaha domluvit se byla pro recepční poněkud náročnější. Když jsem ji oslovil anglicky, vděčně se usmála.
Angličtina je přitom mezinárodní jazyk, který by měl znát každý. Je ostudné, že z celého autobusu mluvila plynule anglicky ani ne polovina. A pokud se někdo není schopen domluvit ani na těch zásadních organizačních věcech, nemá v zahraničí co dělat. Vždyť dokonalou češtinu mohou lidé využít na výletech po Česku i Slovensku.
Ručníky na lehátkách a ostuda u jídla
Náš pokoj byl krásný a s výhledem na moře. Všechno fungovalo, převlékl jsem se do plavek a vyrazil na pláž. Podle informací z cestovky měly být na pláži lehátka k použití zdarma. Místo toho byla všechna lehátka zabraná položenými ručníky. Tento speciálně český zlozvyk je do nebe volající a v Chorvatsku proti němu už i reálně zakročili. Pomůžou jedině tučné pokuty.
U večeře se pro změnu opět projevila skupinka přiopilých namachrovanců. Cpali se, jako by už týden nejedli. K tomu se opravdu nechutně chovali k místnímu, velmi příjemnému personálu. Tito Čecháčci si očividně mysleli, že „all inclusive“ znamená „urvi si, co můžeš“. Na pláž jsem od té doby chodil dál od hotelu, jen abych se s nimi už nepotkal. Ale styděl jsem se za ně přesto mockrát.
Příště si asi pronajmu loď. Lepší být týden zcela o samotě, než týden s uřvanými a arogantními českými turisty.
Není nutné za každou cenu vycestovat
Nechápu, proč někteří Češi cestují, když se nemají chuť naučit žádný cizí jazyk, když místní skvělé jehněčí jim nevoní a chtějí radši vepřo knedlo zelo, když se musí opíjet už od rána a chovat se jako opravdoví burani. Jen jedna postarší paní se mi nakonec za své přátele omluvila, když jsme se náhodou sami potkali ve výtahu. Byla hodná, jen prostě chtěla mít klid od manžela, takže radši mlčela. Ale trapně jí bylo taky.
Příští dovolenou budu zase hledat u zahraniční cestovky a doufat, že moji „oblíbení“ spolucestující nebudou mít stejný nápad.
