Proč zvýšení minimální mzdy ubližuje nízkopříjmovým?

Nejde přitom o to, že by vyšší mzdy byly špatně. Problém je v tom, když je jejich růst nařízen zákonem místo toho, aby odpovídal produktivitě práce.

Pokud zaměstnanec vytváří firmě hodnotu 20 tisíc korun měsíčně a stát nařídí, že jeho práce musí stát 25 tisíc, zaměstnavatel má jen několik možností. Zvýší ceny, omezí zisk, investuje do automatizace nebo zaměstnance propustí. Nejvíce ohrožené jsou právě pozice s nejnižší přidanou hodnotou – brigádníci, lidé bez praxe, pracovníci s nízkou kvalifikací nebo zaměstnanci v regionech s nižšími mzdami.

Ekonomické studie se neshodují na velikosti tohoto efektu, ale většina současného výzkumu připouští, že zejména u mladých a málo kvalifikovaných pracovníků může vyšší minimální mzda zaměstnanost snížit. Jiná část studií naopak nachází jen malé nebo statisticky nevýznamné dopady, zejména při mírném zvýšení minimální mzdy.

To je možná nejdůležitější rozdíl, který v politických debatách často zaniká. Lidé, kteří si práci udrží, budou skutečně vydělávat více. Jenže ti, kteří kvůli vyšším nákladům práci vůbec nedostanou nebo o ni přijdou, přijdou o sto procent svého příjmu. Z pohledu jednotlivce je rozdíl mezi mzdou 22 tisíc a 24 tisíci korun mnohem menší než rozdíl mezi 22 tisíci a nulou (případně státní podporou, která zase zatěžuje státní kasu).

Každý zkušený zaměstnanec jednou začínal. První zaměstnání často není dobře placené. Jeho hlavní hodnotou není výplata, ale zkušenosti. Pokud však stát nastaví minimální cenu práce příliš vysoko, zaměstnavatelé začnou být při náboru mnohem opatrnější. Místo absolventa bez praxe vezmou zkušenějšího pracovníka. Místo člověka po rekvalifikaci raději nikoho. A místo pokladní pořídí samoobslužnou pokladnu. Právě lidé, kteří mají nejslabší vyjednávací pozici, pak hledají práci nejdéle.

Firmy samozřejmě nemusí reagovat pouze propouštěním. Často jednoduše zdraží. To znamená dražší restaurace, služby, úklid, kadeřnictví nebo potraviny. A protože lidé s nižšími příjmy utrácejí větší část svých peněz za běžnou spotřebu, zdražení dopadne nejvíce právě na ně. Vyšší minimální mzda tak může část svého přínosu sama „sníst“ prostřednictvím vyšších cen.

Každé zvýšení ceny lidské práce zlepšuje ekonomiku automatizace. Samoobslužné pokladny, objednávkové kiosky, AI asistenti nebo roboti ve skladech nevznikají jen proto, že technologie pokročily. Vznikají také proto, že lidská práce je stále dražší. To není kritika technologií. Ty přijdou tak jako tak. Vyšší minimální mzda ale může tento proces urychlit právě u nejméně kvalifikovaných pracovních míst.

Ano, může. Řada moderních studií ukazuje, že umírněné zvýšení minimální mzdy často skutečně zvýší příjmy nízkopříjmových pracovníků, aniž by způsobilo výrazný pokles zaměstnanosti. Zároveň ale platí, že výsledky závisí na konkrétní výši zvýšení, stavu ekonomiky, regionu i typu pracovního trhu. Ekonomové proto dodnes nepanují na úplné shodě. Právě proto je zavádějící tvrdit, že každé zvýšení minimální mzdy je automaticky dobré nebo automaticky špatné. Hranice je velmi tenká a je obtížné ji najít. Nejčastěji se setkáváme s jedinou vládní myšlenkou; hodně lidí bere málo peněz, přidáme jim, budeme mít voliče.

Pokud chce stát pomoci lidem s nízkými příjmy, existují i nástroje, které nezvyšují cenu práce pro zaměstnavatele. Patří mezi ně například nižší odvody z nízkých mezd, daňové slevy pro pracující nebo cílené sociální dávky navázané na zaměstnání. Tyto nástroje mohou zvýšit čistý příjem zaměstnance, aniž by firmám výrazně zdražily pracovní sílu.

Politicky se zvýšení minimální mzdy prodává velmi snadno. Kdo by byl proti tomu, aby lidé vydělávali více? Jenže ekonomika není soutěž sloganů. Skutečnou otázkou není, zda si lidé zaslouží vyšší mzdy. Tu zpochybňuje málokdo. Otázkou je, zda jim nejvíce pomůže zákon, který zdraží jejich práci, nebo politika, která zvýší jejich příjem, aniž by jim současně ztížila cestu k zaměstnání. A právě v tom spočívá důvod, proč může dobře míněné zvýšení minimální mzdy paradoxně nejvíce ublížit těm, kterým mělo pomoci.