Jak a proč se začaly stavět kamenné hrady

Jak a proč se začaly stavět kamenné hrady

Hrady sloužily nejen jako pouhá obydlí králům a šlechticům, byly též pevnostmi na obranu proti nepříteli. Byly stavěné tak, aby ochránily svého pána a jeho rodinu, a také místní venkovany, kteří pracovali na jeho půdě.

Právo stavět kamenné hrady mohl výhradně panovník. Své právo nesporně uplatňoval, a pokud si chtěl některý šlechtic postavit nový hrad, musel obdržet výslovný souhlas krále. Toto právo platilo ještě v první polovině 14. století.

Nejstarší české hrady stavěl král. Prvním typem byly přechodné hrady, které přebíraly ze starších hradišť valové opevnění. Základním typem královského hradu se stal hrad s obvodovou hradbou, uvnitř které se nacházela mohutná hranolová obytná věž a další stavby.

Po staletí platilo, že zděná stavba je symbolem prestiže a moci. Kamenné hrady byly odolnější a nehnily jako dřevěné, byly však drahé a stavěly se dlouho. Vlastnit kamenný hrad mohlo šlechtického majitele povyšovat v očích současníků příliš vysoko a příliš blízko k majetku vládce. Jakmile by král povolil některému ze svých věrných velmožů postavit si hrad, jiní by na něj určitě vyvíjeli nátlak, aby totéž povolil jim. Nejspíše proto se šlechtické hrady začaly stavět až později.

Zatímco do poloviny 13. století bylo postaveno jen několik šlechtických hradů, po roce 1250 se lavinovitě šíří po celé zemi v závislosti na rozdílných možnostech i rozdílnosti funkce narůstá půdorysná a konstrukční pestrost hradních objektů. Otázkou je, co bylo oním zlomem, který způsobil, že si šlechta začala kamenné hrady stavět a proč jim je panovník v tak velkém počtu povoloval.

Mladý Přemysl Otakar II. byl mnoha rytířům zavázán, a když se ujal vlády, musel jim projevit svou vděčnost. Sám obdivoval ideu rytířství, k níž hrady patřily. Zdá se, že tyto subjektivní faktory vedly k tomu, že začal na rozdíl od svého otce, věrným šlechticům výstavbu kamenných hradů povolovat.

Ve 13. století byla nejpoužívanějším a nejdostupnějším hradním typem české šlechty bergfritová dispozice. A protože Drslavici patřili do této společenské vrstvy a již ve 13. století stavěli své hrady, stali se i oni prokazatelnými uživateli tohoto mezi šlechtou oblíbeného hradního typu na hradech Litice a Potštejn na Plzeňsku.

V této době nebyly ještě možnosti šlechty srovnatelné s možnostmi panovníka a tento ekonomicky dostupnější typ hradu zůstal vyhrazen pouze šlechtě. Ve 13. století jde většinou o hrady malé, situované ve většině případů na skalnatém ostrohu. Středověký hrad nebyl romantická kulisa, ale promyšlený mechanismus, který měl útočníka zničit dřív, než vůbec zvedne žebřík. Nešlo jen o kámen, ale o schopnost dělat z každého metru cesty k hradu problém. A když se boj zasekl, hrad měl v rukou trumf – čas.

Koncem 13. století se v hrubých rysech uzavřela první etapa vývoje českých hradů. Ve 14. století probíhalo jen zlepšování různých detailů – zvětšuje se počet obytných místností, objevují se arkády, zvyšuje se počet bran a přístupová cesta k hradu je vedena podél hradeb, aby bylo možno ostřelovat útočníky. Hrady se stavěly již v předchozím století, ale ve 14. století epocha hradní architektury vrcholila – byl to věk hradů.

Hrady byly oproti starším vesnickým sídlům všestranně dokonalejší; kromě výrazně lepší hájitelnosti a stavební trvanlivosti poskytovaly lepší přehled nad správou větších majetkových celků a vyšší standard bydlení, přibližující se královským, rezidencím.

Kamenné hrady nebyly původně v oblibě, protože jejich stavba vyžadovala spoustu času i peněz. Hrady se stavěly na místech nejvhodnějších k odražení nepřítele. Budovatelé hradů však často nebyli první, kdo dané místo použili.

Nejdříve bylo hledáno vhodné místo pro stavbu hradu a to se řídilo podle poslání budoucí stavby, zda měla sloužit k obraně země nebo pouze k bydlení příslušného šlechtického rodu nebo rytíře. Potom byl namalován samotný hrad, jehož velikost se odvíjela od urozenosti pána, jeho majetkových poměrů a jeho významu v království.

Každý z urozených pánů se snažil, aby jeho sídlo vypadalo lépe než jeho souseda. Případně dostal povolení od panovníka, že jeho hrad může vypadat podobně jako panovníkův. Nejdříve bylo vybrané místo tzv. „vypožářeno“, tj. veškerý porost, který se na vybraném místě nacházel, se za pomoci ohně zlikvidoval, až zbyl pouze prázdný prostor pro samotnou stavbu.

Začít s výstavbou kamenného hradu znamenalo překonat zažité domácí stavební stereotypy, tedy konec dřevěného paláce a hliněných valů. Podoba hradů se přizpůsobovala nejen terénu, ale také momentálnímu vkusu panovníka a určitě i individuálním zkušenostem konkrétního stavitele.

Když se někdo rozhodl, že si postaví hrad, tak zadal tuto práci specialistům, kteří se stavbou hradů ve středověku živili. Byla to speciální stavební skupina pod vedením stavitele, který se nazýval – parléř. Takový parléř měl k ruce asi 10 specialistů a zbytek jeho lidí tvořili nádeníci z řad místních lidí v takovém počtu, jak velká stavba se měla postavit.

Byli to hlavně kameníci, kteří opracovávali dovezené kameny z lomů, do kterých vyrývali svou značku, aby po ukončení práce bylo možné spočítat, kdo kolika kameny přispěl ke stavbě. Podle počtu opracovaných kamenů dostali kameníci plat. Když bylo vybráno v krajině místo stavby, přikročilo se k realizaci akce.

Stavitelé si, kdykoli to šlo, vybírali vyvýšená místa. Kopce, útesy a skalní výchozy – aby útočníci museli bojovat s gravitací ještě dřív, než vůbec dorazí ke zdem hradu. Museli šplhat do prudkého svahu, který je vyždímal dřív, než se bitva pořádně rozjela. Hrad míval často hradní příkop neboli strouhu vykopanou dokola, která útočníkům bránila proniknout dovnitř hradu.

Přístupové cesty byly často záměrně úzké, klikaté a odkryté. Útočící vojska tak musela pochodovat v tenkých, zranitelných šicích. Některé hrady měly jen jedinou přístupovou trasu. Přístupovou cestu přetínal většinou šíjový příkop, za kterým cesta pronikla branou v čelní hradbě do hradního nádvoří.

Středověký hrad se stavěl různě dlouho, záleželo na velikosti, důležitosti a množství peněz na jeho stavbu. Hrad se stavěl někdy až 50 let. Při stavbě hradů se využívalo přírody, jejího reliéfu. Využíval se terén, který přešel do opevnění svou plynulostí. Na vybraném místě se postavila nejdříve věž, potom hradba a nakonec objekty pro základní bydlení pána a osazenstva hradu.

Naprostá většina šlechtických hradů tohoto i následujícího období představuje nejúspěšnější typ hradních staveb s velkou útočištnou věží - bergfritem, jež byla spolu s obvodovou hradbou základním prvkem pasivní obrany. Hrad bergfritového typu byl nejjednodušší a nejoblíbenější stavbou středověku.

Bergfrit byl základní a tedy neopomenutelnou součástí tohoto hradního typu. Tato vysoká dominantní věž, sloužící i jako hláska, byla stavěna na přístupném místě. Dobře symbolizovala stavovskou příslušnost majitele hradu a její hlavní funkcí bylo poskytnout svému pánovi poslední útočiště, pokud se nepřítel dostal až do hradu.

Bergfritová věž bývala nejčastěji okrouhlá, vzácněji čtverhranná či polygonální. Pro svou obrannou a útočištnou funkci byla přístupná otvorem až v prvním patře. Lehká konstrukce můstku směřujícího do vstupního portálu této věže se mohla v případě ohrožení odstranit a obránci se zde mohli opevnit a věž samostatně bránit. Většinou tento zoufalý čin jen oddálil jejich porážku řádově o dny nebo týdny.

Bergfrit proto v přízemí neobsahoval žádné otvory a jeho zdi, které se s výškou výrazně ztenčovaly, měly základy v průměru kolem 4 metrů. Vnitřní prostor přízemí, kdy i velice úzké světlosti, byl využíván jako skladiště (potravin) nebo hladomorna. Do této temné šachty se vstupovalo pouze otvorem ve stropě.

Věže hradů nebyly jen krásné kamenné dominanty. Byly to bojové stanice, které řídily celý obranný systém. S výškou až kolem 30 metrů dávaly obráncům špičkový výhled i palebnou převahu. Sloužily jako včasné varování. Hlídky mohly spatřit blížící se armádu dny předem a pomocí kouřových signálů, ohňů nebo praporů spustit poplach. Zpočátku se stavěly věže kulaté, které byly na straně předpokládaného útoku silnější až 10 metrů, případně byly ještě vyztužovány zazděnými dubovými trámy.

Samotná věž hradu se stavěla tak, že zedníci postavili stěny do výšky 80 cm a pak napříč prostoru věže poskládali osekané kmeny stromů, na které pokládali silná prkna a tak si vytvářeli rampu, ze které postavili další část věže až nahoru. Takovým způsobem byly vytvořeny ve věžích patra, které sloužily k různým účelům, ať k bydlení pána nebo jako prostor pro uschování zásob a zbraní pro obranu věže.

Při stavbě ve větší výšce se používal středověký jeřáb, který byl ze dřeva a byl zavěšen na hraně obvodové zdi věže. Na konci lana měl železné kleště, které se zasazovaly do opracovaného kamene, kde byly udělány důlky, do kterých rameno kleští zapadlo, a tahem vzhůru se kleště svíraly kolem neseného kamene. Nahoře jeřáb obsluhovali lidé, kteří točili kolem a za pomoci převodů břemeno lehce vytáhli nahoru a usadili na místo. Ocelové kleště na jeřábu se jmenovaly – krpna.

Po dokončení stavby věže se toto lešení odřezávalo a ve zdech tak zůstávaly jen díry se zbytkem trámu. Při stavbě se využíval terén, většinou skalnatý, na který se na vhodném místě vystavěla stěna opevnění nebo stěna věže. Klenuté stropy a  meziklenební oblouky se dělaly obdobně jako lomený oblouk.

Na vytvořené trámové bednění se poskládala štípaná prkénka, které vytvořily budoucí tvar klenby. Na ně se vyskládaly kameny, buď hrubé, nebo opracované, a ty se prolily maltou. Ta se nalila mezi prkna a bednění. Po zatvrdnutí se bednění odstranilo a klenutý oblouk držel svůj tvar, protože byl samonosný a tlakem se opíral ve špičce klenutí o sebe, a tak celá konstrukce dobře držela. Po zatvrdnutí zdícího materiálu se prkénka odstranila.

Věže byly dvojího druhu, a to: obytné a obranné, kterým se říkalo – donžon. Design věží se vyvíjel. Rané hradní věže měly zásadní problém, slepé úhly v rozích, kde se útočník mohl schovat. Proto se od 12. století prosazovaly kulaté, nebo D – tvarované věže, které tyhle slepé body eliminovaly a zároveň se hůře rozbíjely beranidly. Zakřivené stěny lépe odrážely projektily.

Věže se napojovaly na hradby a ochozy pro rychlý přesun posil. Často měly točité schodiště stáčené po směru hodinových ručiček – drobný, ale geniální detail: obránce sestupující dolů měl větší prostor pro pravou ruku se zbraní, zatímco pravák útočící nahoru byl omezený stěnou věže. Interiéry věže nebyly přizpůsobeny k trvalému obývání, protože byl plně využíván jen v době vojenského konfliktu.

Věže neobsahovaly v přízemí žádné otvory a jejich zdi, které se s výškou výrazně ztenčovaly, měly základy v průměru kolem 4 metrů. Vnitřní prostor přízemí, kdy i velice úzké světlosti, byl využíván jako skladiště potravin nebo hladomorna. Do této temné šachty se vstupovalo pouze otvorem ve stropě.

Věže se zpočátku pokrývaly šindely a došky. Po nástupu vrhacích zařízení se začaly střechy hradů dělat z nespalného materiálu, jako byla břidlice, prejsy a háky. Pokrývka střech byla dělána ze zelených a červených tašek. Špička věže hradu byla řešena tak, aby zde mohlo být poslední nedobytné místo pro pána hradu. Samotnou věž většinou odděloval padací most, aby se útočící strana nemohla do věže dostat.

Některé hrady měly více věží, které byly mezi sebou propojeny dřevěnými lávkami. Rozmístění bylo promyšlené. Věže bývaly od sebe přibližně 30 až 60 metrů, zhruba podle účinného dosahu dlouhého luku, aby se jejich palebná pole překrývala. Bylo tak těžké se vyhnout vystřeleným šípům ze dvou stran, když lezli útočníci po žebříku k vrcholu ochozu hradby. Uvnitř věží byly střílny rozšířené směrem dovnitř. Obránce měl široký výhled, naproti tomu venkovní nepřítel viděl jen úzkou štěrbinu.

Mnohé zdi měly tloušťku kolem šesti metrů. Zdi hradeb se stavěly ze tří vrstev – tzv. sendvičů. Lícní zdi byly provázané a na postavené bednění se kladly rovnou plochou. Vnitřek se plnil kameny a prolíval maltou, která natekla i mezi lícní kameny. Po zatuhnutí se bednění posouvalo dále. Tato konstrukce dělala zdi extrémně pevné a zároveň trochu pružné – dokázaly vstřebat rány bez katastrofického praskání.

Mnohé zdi měly i šikmou patu, která odrážela útoky vzhůru místo přímého dopadu do zdi. Beranidla tím ztrácela účinnost a žebříky dostávaly nepříjemný úhel. Středověcí architekti zjistili, že „kluzký svah“ je výborná obranná strategie. Když útočníci podkopávali zdi, obránci kopali protištoly, Snažili se nepřátelské tunely zaplnit kouřem nebo do nich pustit psy.

Nejdůležitější dveře na středověkých hradech byly často ty, které nikdo neviděl. Za masivními zdmi a věžemi se skrývaly sítě tajných průchodů, skrytých dveří a tunelů – nouzové úniky i taktická výhoda. Tajné chodby známé jako posterny nebo sallyporty umožňovaly obráncům vyklouznout během obléhání. Úzké chodby obvykle ústily daleko od hradu, v lesích nebo v roklích.

Tyhle cesty nebyly jen únik. Umožňovaly noční výpady. Malé skupiny mohly potichu vyrazit, sabotovat obléhací stroje nebo napadnout hlídky a rychle zmizet zpátky. Většina těchto průchodů měla ostré zatáčky, aby nepřítel nemohl vtrhnout dovnitř, kdyby našel vchod. Existovaly i falešné chodby – vyložené pasti. Některé končily slepě, jiné měly skryté jámy s kůly. Tajemství těchto cest bylo ale dvojsečné. Několik hradů padlo kvůli zradě nebo zneužití skrytých vstupů.

Z hlediska fortifikace přineslo 14. století jen málo novinek. Nejzajímavější se zřejmě stalo téměř všeobecné využití padacího mostu. Tím býval oddělen samotný hradní prostor. Pokud byl hrad v obležení, most se zvedal. V předhradí byla ve zdi zhotovena většinou do hradního prostoru vstupní brána.

Brána, často jen kulisová, bývala situována u paty bergfrity, který stával většinou v čele dispozice buď volně v nádvoří, nebo prostupoval čelní hradbou a umožňoval tak postřelování jejího vnějšího líce, a proto v neposlední řadě vstupní bránu chránil. Brána byla zároveň nejslabším místem obrany a paradoxně často i nejsilnějším. Některé hrady měly padací bránu. Po jejich stranách byly vybudovány strážní věže.

Středověcí inženýři udělali z potenciální slabiny jeden z nejchytřejších smrtících mechanismů historie. Typická brána měla několik vrstev. Nejdřív padací most přes příkop, za ním těžká dřevěná vrata vyztužená železem. Skutečné peklo ale začínalo kousek dál. Klíčovým prvkem byla mříž – portcullis– těžká dřevěná nebo železná bariéra, která mohla spadnout shora. Mnohé pokročilé brány měly dvě mříže asi šest metrů od sebe. Mříž byla vytažena a spuštěna jak bylo potřeba přes kladky zabudované v horní části brány.

Hrad míval méně budov, a proto bylo nádvoří sevřeno nejen stavbami, ale část uzavírala pouze kamenná hradba. Když byla postavena zeď hradu, stavěl se příbytek pro hradního pána a jeho služebnictvo. Palác stál většinou na nejbezpečnějším místě, na konci hradní ostrožny. Když bylo vše toto hotové, budovalo se teprve zkrášlování hradních objektů.

Dveře se do zdí zazdívaly tak, aby se křídlo otvíralo ven. Za dveřními trámovými díly byla ve zdi zhotovena kapsa, ve které byl zasunut dubový trám o velikosti např. 14 × 14 cm, který se v případě nebezpečí vysunul z jedné strany kamenné zdi a zasunul se na druhé straně do obdobného otvoru v kamenné zdi. A tak nepřítel nemohl dveře vyrazit, leda tak zapálit a čekat až prohoří.

Na každém hradě byly také záchody, které byly většinou umístěny na stěně věží, jako přilepená místnost, ze které odpad padal dolů do údolí pod věží do přírodního terénu. Každý hrad měl také sklepy a některé hrady i dva pod sebou. Ty byly temné, vlhké a začouzené od loučí. Ve sklepích se svítilo loučemi zavěšenými na stěnách nebo malými keramickými kahánky.

Život při obléhání býval stísněný a nepohodlný. Počet lidí uvnitř prudce rostl, protože okolní obyvatelé hledali ochranu za zdmi hradu. Prostor se stal luxusem. Velké sály, kde se normálně hodovalo, se měnily na společné noclehárny. Soukromí zmizelo. Šlechtici, kteří mívali své komnaty, se museli mačkat s desítkami dalších.

Psychická zátěž byla obrovská. Stráže držely směny, řemeslníci dělali nutné práce, bohoslužby dávaly pocit času a opory. Šachy, kostky nebo backgammon pomáhaly zabít nekonečné hodiny čekání. Jenže i ty nejlepší zdi a věže jsou k ničemu, když lidé uvnitř umřou hlady nebo žízní. Jakmile se brána zavřela a padací most zvedl, hrad se změnil z pevnosti na uzavřenou komunitu. Skutečný problém nebyl jen udržet nepřítele venku. Šlo o to udržet všechny uvnitř naživu.

S délkou obléhání rostla zdravotní rizika. Čerstvá zelenina rychle mizela, zvyšovalo se riziku kurdějí a dalších nedostatků. Lidé se hodně spoléhali na pivo a víno – nejen kvůli morálce, ale i proto, že fermentace dělala tyto nápoje bezpečnější než potenciálně kontaminovaná voda. Základ přežití tvořily zásoby. Hrady měly rozsáhlé podzemní sklady – často studené a suché prostory – na obilí, luštěniny a sušené ovoce. Sudy se solenými rybami, uzeným masem a tvrdými sýry byly standard. Většina hradů se snažila mít zásoby alespoň na 3 až 6 měsíců, někde i na celý rok.

Voda byla ještě důležitější. Stavitelé proto kopali hluboké studny přímo do skály pod nádvořím nebo donjonem. Některé měly ohromující hloubku. Jiné hrady sbíraly dešťovku do obřích cisteren, ze kterých byla voda používána na potřeby obyvatel hradu. Aby byly voda studená a čerstvá, docilovalo se to tím, že se často odebírala a zároveň nad cisternou byla provedena kolem dokola prohlubenina, která byla vyplněna pískem, který dešťovou vodu filtroval, a ta do cisterny tekla již poměrně čistá. Tehdejší lidé nebyli tak náchylní na onemocnění jako dnes.

Další nepostradatelnou stavbou každého hradu byla hradní kovárna, která významně zabezpečovala jeho provoz. Bývala stavěna na severozápadní straně a k její výstavbě se využívalo venkovních skalnatých prohlubní, které se případně stavebně upravovaly a tak se stala přirozenou součástí venkovního ohrazení.

Takovéto její umístění snižovalo riziko vzniku a rychlého šíření požáru a zároveň bylo ideálním místem pro pracoviště kováře, jehož každodenní náplní práce bylo vyrábět běžný sortiment kovářských výrobků od spojovacího materiálu přes stavební kování až k výrobě různého nářadí. Ale v případě nutnosti dovedli kováři také zručně vykovat železné šipky do kuší a další potřebné střelivo do všech palebných zbraní nalézajících se na hradě.

Zakládání sídel nového typu – hradů – na výrazných terénních dominantách v odstupu od vesnických sídlišť, zrcadlí jasný posun v sebevědomí šlechty.

Odborná literatura, ze které bylo čerpáno

Bělohlávek M. a kol. – Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha, 1985

Daněk A. – Západní Čechy, Hrady, tvrze a zámky– Praha, 1937

Durdík T. – České hrady, s. 125 – Praha, 1984

Menclová Dobroslava – České hrady – díl I. – Praha, 1972

Studie vstupu do hradu pochází z archivu autora.