Článek
Nezdařená past
Rychtář Vavřinec se díval přísně na Pepíka, který se krčil před ním. Znal dobře toho pihovatého uličníka z Řepné ulice, každou chvíli si na něj některý z občanů Litic stěžoval. Tentokrát však Pepíka nepřivedl biřic, kluk přišel sám. Tedy lépe řečeno přiběhl, sotva popadal dech. Bylo zřejmé, že chce něco říci, ale nemohl se k tomu odhodlat.
„Šel jsem se projít podél řeky,“ začal kluk opatrně. Pak se podíval na rychtáře, a když pochopil, že mu nevěří, pokrčil rameny a dodal: „No jo, šel jsem chytat ryby, ale nesmíte to na mě prozradit! V zátočině jsem schoval do sítin udičku a zaskočil si k brodu, jestli náhodou nejedou od Valchy kupci. Někteří potřebují pomoc a to si pak vydělám nějaký ten grošík. Hodí se, no ne? Jenže široko daleko nikdo. Tak jsem se vrátil ke své udičce a nevěřil byste, co jsem tam našel. Na udičku jsem chytil řezníka Kubíka. Samozřejmě už mrtvého. Plaval po řece.“
Rychtář zabručel, že to mohl říci rovnou a ne to vykládat, jako by přednášel koledu. Pak mu nařídil, aby ho na to místo doprovodil. Na dvoře rychty obejdovali dva biřici a ty vzal s sebou. Nařídil jim, aby vzali nosítka. Vyšli před vrata rychty a pokračovali směrem k řece k zarostlé zátočině. Na hladině tam opravdu plavalo tváří k nebi mužské tělo. Mrtvý měl na hlavě několik malých šrámů, ale nic tak vážného, aby to chlapa zabilo. Jiné rány na těle vidět nebyly. Kluk si posbíral udičky a slíbil, že to dojde oznámit na obecní úřad. Pak zmizel. Rychtář se svými biřici zatím vytáhli řezníka Kubíka z řeky. Naložili ho na nosítka a odnesli do márnice.
Rychtář Vavřinec věděl, že ho čeká spousta práce. I když ta událost na mord nevypadala, chtěl vyloučit všechny možnosti. Proto nechal mrtvého ohledat a na rychtě počkal, až přijde podat zprávu magistr Havlík, místní lékař, lékárník a současně výrobce voňavek.
„Tak jsem ho ohledal,“ hlásil lékař, „ale moc moudrý z toho nejsem. Kdybych se mohl podívat dovnitř - já vím, že to nejde, ale na univerzitě v Bologni jsme pitvat směli. Věř mi, někdy je to moc užitečné. Slyšel jsem, že to nedávno v Praze zkusil mistr Jessenius. Možná se to ujme i u nás. No nic. Podle ohledání se nejspíš utopil.“
„Takže nešťastná náhoda?“
„Snad ano, snad ne. Rány na hlavě nejsou nijak hrozné, jsou to spíše šrámy, ale stejně jsou hlubší, než se na první pohled zdálo. Voda musela s utopencem pěkně smýkat, aby se tak otloukl o kameny. Tedy, pokud se opravdu utopil.“
Rychtáři se okamžitě před očima vybavila líně tekoucí řeka Radbuza, která od litického jezu plynula klidně směrem na Plzeň. Radbuza tu měla mělké a bahnité dno, žádné kameny. V zátočině, pod hradem byla tišina, voda tam skoro stála. Proto se tam daly dobře chytat ryby.
Lékař Havlík chápal, co se honí rychtáři hlavou. Trpělivě počkal, až se na něj znovu zadívá, a pak pokračoval: „Pokud by šlo o nešťastnou náhodu, muselo se to stát v brodu, v místech kde se stéká řeka od hráze u mlýna s vodou, která mlýnem protéká kolem obecních prádelen. Nikde jinde by přece člověk v šatech do řeky nevstoupil, to dá rozum. O tom svědčí i fakt, že jsme ho našli bosého. Škorně se při brodění zouvají. Připusťme, že při brodění uklouzl, hlavou se o něco udeřil, ztratil vědomí a utonul. Nu a proud ho donesl do té zátočiny pod skalní masív.“
„Mistře Simone, kde by se v brodu vzal nějaký ostrý a velký kámen? Víš dobře, že dno řeky je v těch místech písčité. Denně tudy projedou desítky povozů. Co tu žiju, nepamatuju se, že by se v brodu někomu něco stalo. Ani dítěti ne. A je tu ještě jedna zvláštní věc. Když Pepík kladl udice, v zátočině žádné tělo nebylo, toho by si všiml. Pak odběhl k brodu. Přitom se prý díval přes řeku, jestli náhodou nejedou od Valchy nějací kupci. Tělo, které by plavalo po hladině, by mu těžko uniklo. A v tom vidím veliký rozpor.“
„Co z toho vyvozuješ, rychtáři?“
„Že řezník Kubík nezemřel u brodu, ale tam v té zátočině. Buď tam spadl do vody, ale to vypadá dost nepravděpodobně. Nebo tam jeho tělo někdo hodil ze skály, která se tam vypíná. Co na to tvá věda?“
„Má věda říká, že ten muž měl malé rány na hlavě, které způsobily ztrátu vědomí. A pak zřejmě utonul. Mrtvý je už spoustu hodin. Možná od včerejšího večera. Zbytek je věda tvá, vážený rychtáři,“ uklonil se zdvořile lékař a přátelsky se umíval.
Celé odpoledne běhal rychtář po vsi a vyptával se. Moc moudrý z toho nebyl. Večer doma u stolu poslouchal svou ženu hodně roztržitě. Jindy jí naslouchal ochotně, dokonce tvrdil, že jeho Maruška je jeho nejbystřejší biřic. Ale na její vyprávění, co si myslí sousedky o smrti řezníka Kubíka, náladu neměl. Protože ji však nechtěl pohněvat, nakonec se poctivě přiznal, jaké ho trápí starosti. Především to, že se řezník nejspíše neutopil sám, ale možná mu do vody někdo pomohl.
Následujícího dne během oběda se Marie k celé věci vrátila sama. Nechal ji, protože mu nic jiného nezbývalo. Stále nemohl té záhadě přijít na kloub.
„Vyptávala jsem se sousedek,“ začala trochu tajuplně. „Pokud máš pravdu a někdo ho zabil, je divné, jak by se tělo dostalo do zátočiny. Řezník Kubík byl pořádný kus chlapa. Dokázal bys ho tam odnést na zádech? Určitě ne! A ty jsi taky kus chlapa,“ dodala láskyplně. „Ale abych tě nenapínala, něco jsem se dozvěděla. Říkala mi Mathauserová, vdova po ponocném, co bydlí v zatáčce směrem k řece, že včera zahlédla řezníka Kubíka, jak jde směrem na Valchu a tudy vede nejkratší cesta právě k té osudné zátočině. Takže jsi měl pravdu. Nebyla to náhoda u brodu.“
„Možná ho někdo vylákal k řece, tam ho zabil a pak hodil do vody, aby to vypadalo jako neštěstí. Jsi skvělá, Maruško. Ovšem je to pořád málo. Obecní rada odmítá přijmout závěr, že to mohla být vražda. Chce celou záležitost uzavřít jako utonutí nešťastnou náhodou. Já je chápu. Pokud by to byla vražda, obecní pokladnici by to stálo spoustu peněz, protože by musel obecní úřad zaplatit městského kata z Plzně.“
„Můj milý, já ještě neskončila,“ usmála se na něj jeho žena. „Je ti, doufám, jasné, pokud ti pomohu dokázat, že to byl mord, že to bude stát spoustu peněz i tebe? Určitě bych si zasloužila novou suknici.“
„Budeš ji mít. Povídej!“
„Že měl řezník Kubík moc pěknou manželku, to ti neuniklo, jak tě znám. Všimla jsem si, jak si prohlížíš ženské v kostele při mši.“
„Nevymýšlej si a vrať se k věci.“
„Ale že je pěkná, to sis všiml, ne?“
„Jistě. A protože je Barbora o deset let mladší, než byl manžel, trochu jsem se na ni vyptával. Všichni potvrzují, že se chovala nesmírně ctnostně. Byla to hodná a počestná manželka. Nic, co by mi při vyšetřování pomohlo.“
„To proto, že se jako rychtář můžeš vyptávat jen určitých lidí. A ti odpovídají jen určitým způsobem, aby si nepřidělávali problémy. Já se však od jedné všímavé vdovy z jejich ulice dozvěděla, že měla pletky s jejich tovaryšem Antonem.“
„To víš od staré Kolaříkové? Mám pravdu? Dá se té bábě věřit?“
„Spíše jí než starostovi. Alespoň v oboru sledování sousedek určitě. Vzpomínáš, co tu jednou vykládal mistr Simon? Dojde – li k podobnému zločinu, hledej za ním ženu.“
„To má logiku,“ souhlasil po kratinkém přemýšlení rychtář. „Pokud zemře mistr a nemá syna vyučeného v jeho řemesle, může si vdova podle cechovní regule vzít za manžela tovaryše, aby živnost mohla pokračovat dál. Takových sňatků je spousta. Kdybych měl podezírat každou vdovu, nikam bych se nedostal. Jenže tohle je asi jiný případ. Řezník Kubík nezemřel v počestném loži, ale utopil se. Nebo ho utopili. Jenže jak to jeho manželce dokázat?“
„Musíš být chytřejší než oni. Nepochybuju, že v tom má prsty i její tovaryš. Na úskok musíš odpovědět úskokem. Měl bys nastražit past.“
„Určitě už jsi nějakou vymyslela,“ usmál se rychtář na svou ženu. „Povíš mi ji zadarmo, nebo budeš k té suknici chtít ještě něco?“
„Povím ti ji z lásky, ale uznej, že by se k suknici hodil pěkný pásek?“
Podle rady své manželky se odpoledne vydal rychtář do domu zemřelého řezníka, aby si promluvil s jeho manželkou a také s tovaryšem Antonem. Posadil si je ke stolu, pozorně sledoval jejich tváře a přitom vykládal, co zatím zjistil. Hned úvodem oznámil, že řezník Kubík zemřel nejspíše cizí rukou. Vrah ho vylákal k řece, tam ho udeřil do hlavy a hlavu mu podržel pod hladinou. Pak mu zul škorně a hodil ho do řeky. Jenže objevil se jeden kluk, který tam chytal ryby, a tak ho nechal být a utekl.
Rychtář se nepatrně předklonil, aby na oba dobře viděl, a pokračoval: „Vrah se přepočítal. Kubík nebyl ještě mrtvý, Umíral, ale stihl mi prozradit jméno svého vraha.“
„A kdo mi tedy zabil manžela?“ optala se vyrovnaně se slzami v očích Barbora. Rychtář se omluvil, že to je zatím úřední tajemství.
Domů se vrátil pořádně naštvaný. „To byl tedy nápad, Marie! Ani jeden nehnul brvou. Buď se umějí dokonale přetvařovat, nebo s tou smrtí nemají nic společného. Když jsem odcházel, oba na mě naléhali, abych nechal toho zločince hned uvěznit.“
Mrzutá nálada mu vydržela až do druhého dne. Právě když v šatlavě kontroloval, zda jsou vězni spoutáni tak, jak se patří, přiběhla za ním manželka. Nedbala jeho protestů a vytáhla ho ze šatlavy ven.
„Musím s tebou hned mluvit,“ vykládala nedočkavě.
„Hoří někde? Nebo sis zase vymyslela nějakou skvělou past?“ optal se jízlivě.
„Proč mi ubližuješ?“ špitla posmutněle. „Chci ti jen pomáhat. Ale abys věděl, tu suknici mi stejně koupíš! Víš, co je nového? V noci zmizel řezník Kirchmann.“
„Že by někdo postupně likvidoval řezníky v Liticích?“ pokračoval rychtář. Bylo zřejmé, že se mu nálada nijak nezlepšila, spíše naopak. Byl tu další problém.
„Ty truhlíku,“ opáčila láskyplně a přes protesty ho pohladila po tváři. „Včera jsi Barboře řekl, že víš, kdo tu vraždu spáchal. Tvrdil jsi jí, že znáš jméno vraha. A hned následující den zmizí ctihodný obchodník Kirchmann, shodou okolností člen stejného cechu. Nedalo mi to a zašla jsem za Barborou. A víš, co mi prozradila? Po tvém odchodu začala rovnat věci svého manžela. A na dně truhlice objevila dlužní úpis, který Kirchmann jejímu manželovi podepsal. Půjčil si od něj dvě sta padesát kop grošů. To je tolik peněz, že bys za ně koupil menší dům. A ty peníze měl Kirchmann podle úpisu splatit zrovna ten den, kdy jste našli tělo řezníka Kubíka! Hned běžela za Kirchmanem, kdy hodlá ty peníze vrátit. Vysmál se jí, že je přece už zaplatil a vytáhl potvrzení, na němž byl Kubíkův podpis. Barbora se dál nevyptávala, ale zkusmo mu pověděla o tvé návštěvě. A také mu pod slibem mlčení prozradila, že znáš jméno vraha. Prý jí překvapil Kirchmanův zmatek, když mu to vyprávěla. A teď mi ještě tvrď, že ta past byla hloupost.“
Rychtář Marii lehce políbil na tvář. Jeho žena věděla, jak je manžel náladový, a proto mu odpustila. Rychtář se skoro rozběhl k bráně. Strážní mu potvrdili, že hned za úsvitu kolem nich projel na koni řezník Kirchmann a spěchal po cestě směrem na Prahu. Když o všem pověděl starostovi, dostal souhlas, aby se pokusil podezřelého řezníka Kirchmanna zadržet.
Do všech okolních vesnic a městeček v okolí poslal rychlé posly, aby požádali o jeho zatčení. Teprve po týdnu se ho však podařilo chytit a dopravit zpět. Nezapíral, věděl, že je všechno ztraceno.
Při výslechu se přiznal, že měl skutečně veliký dluh. Kubík občas pořádal ve svém domě tajné hazardní hry o peníze. Při jedné takové prohrál s Kubíkem celé jmění v kostkách. Dal mu dlužní úpis, ale věděl, že tolik stříbrňáků nikdy dohromady nedá. Nakonec vylákal Kubíka do zátočiny pod záminkou, že mu zaplatí. Když se objevil, udeřil ho do hlavy a prohledal. Jenže s hrůzou zjistil, že úpis u sebe nemá. Couvnout už nemohl. Utopil ho, pak utíkal domů a zfalšoval potvrzení, že dluh zaplatil.
Celou noc nespal a čekal, kdy se objeví Barbora s úpisem. Doufal však, že jí přesvědčí a dopadne to dobře. K jeho zděšení však začala vykládat, že Kubík stačil před smrtí říci rychtáři jméno svého vraha. Netušil sice, jak se to mohlo stát, ale nepochyboval, že je to pravda. Copak by si rychtář v něčem tak důležitém vymýšlel? Hned jak Barbora odešla, utekl z domu a přes noc se ukrýval v Plzni, kdyby ho náhodou chtěli uvěznit. Ráno skočil na koně a ujel.
„Tak co?“ usmíval se rychtář láskyplně na svou manželku, když jí vyprávěl, o výslechu. „Budeš ještě tvrdit, že za každým zločinem je žena?“
„Možná Kirchmann udělal jen to, k čemu se stejně schylovalo,“ opáčila vážně. „Za tři týdny si Barbora bere za manžela jejich tovaryše. Přesně v den jarmarku. Doufám, že kupci přivezou na výběr pěkné suknice.“
„A pásky,“ dodal spokojeně rychtář Vavřinec.
Povídka je z cyklu: Malý litický pitaval
Je to soubor historických povídek s kriminální zápletkou
Autor: Jan Calta – badatel, publicista a rodák z obce Litice u Plzně
