Článek
Dnes? Zvoní všechno. Mobil, hodinky, lednice, někdy i pes, když si omylem sedne na chytrý obojek. A stejně často nevíme, kdo volá a hlavně proč.
Běžíme za výdělkem, za novým autem, za zážitkem, který bude vypadat dobře na Instagramu. A někde mezi tím ztrácíme spojení. Nejen signál, ale i to lidské.
Na LinkedInu se nám mezitím rozrostla třída digitálních hrdinů. „Životní mentoři“ – ti, co každé ráno vstávají v 5:00, běží maraton, zhodnotí portfolio, dají pět příspěvků o disciplíně a večer usínají s podcastem o růstu. Nevíme, jestli mají rodinu, přátele, nebo jen dobře nasvícené home office. Ale tvrdí nám, že když budeme makat jako oni, taky se staneme někým. Možná ne lidmi, ale aspoň značkou.
Kapitalismus nám totiž neprodává jen věci. Prodává nám i příběh. Že každý z nás může být nejlepší. Jen když dost maká. Jenže co když zrovna nechceme být nejlepší? Co když chceme být normální? Sednout si ven, dát si kávu se sousedem, povídat si o tom, jak nám vyrostly rajčata. A nesrovnávat se s tím, kolik má kdo sledujících, nul v bance nebo elektromobilů v garáži.
Lidé si závidí. A často věci, které za to nestojí. Tisícovky navíc, které přijdou s dvojnásobným stresem. Auto, které soused splácí dalších osm let. Dovolenou, na které si nikdo pořádně neodpočinul, protože se muselo hlavně fotit.
Zůstává otázka, proč to všechno děláme? Proč prodáváme svou lidskost za možnost výhry v loterii, kterou stejně vyhraje jeden z miliardy? A když nevyhrajeme, tak co? Nový iPhone? Nový kurz na leadership? Další heslo na nástěnku – „tvrdá práce porazí talent“?
Možná bychom si mohli dovolit luxus přestat soutěžit. Nesnažit se být nejlepší verzí sebe sama, ale jen být.. A možná se pak jednoho dne přistihneme, jak sedíme venku s kávou, vedle někdo blízký, ptáci zpívají, mobil neřve – a v hlavě se ozve ta nejcennější myšlenka: „Takhle to stačí, jsem spokojený.“
Napsal: Pavel Bláha | Člověk, co radši sedí na slunci než na schůzkách.
