Hlavní obsah
Názory a úvahy

Čekat na důchod, než si odpočinu od práce? Díky, nemám zájem

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Foto: Pexels

Ve společnosti, kde se často těšíme na důchod jako na únik od práce, bychom mohli přehlížet skutečnost, že naše nejlepší roky prožíváme právě teď.

Článek

Když se podívám na nejčtenější články na platformě Seznam Médium, tak se na předních příčkách poměrně často umístí nějaký článek související s důchody.

Při tom si nemyslím, že by nás, amatérské autory, četli výhradně lidé v důchodovém věku.

Myslím si, že lidé se těší na svůj důchod a zajímá je, kolik peněz za svoji celoživotní práci dostanou, i když výsledná částka někdy neodpovídá jejich představám.

„Pavle, já se tak těším na svůj důchod,“ říká mi kolega v práci, kterému je asi čtyřicet let.

Koukám se na něj a připadá mi to hrozně smutné. Hrozně málo si totiž uvědomujeme, že své nejlepší roky zažíváme právě teď a že tam na konci už toho moc není.

Čím to je, že se tolik těšíme na zvětšenou prostatu, omezený pohyb a prášky na snížení tlaku?

Dokud tě živím, budeš poslouchat.

Jeden z hlavních faktorů, který nás donutí vzhlížet k důchodovým tabulkám je ten, do jaké míry se podřídíme společnosti.

Už od malička je nám podsouváno, že musíme někoho poslouchat. V našem školním věku jsou to rodiče a když vyrosteme, tak musíme poslouchat šéfa v práci.

Určitě někdo z vás jako dítě doma slyšel větu: „Dokud tě živím, budeš poslouchat.“

Jedná se o strašně nebezpečné myšlení, které podrývá u dítěte jeho sebevědomí a nutí ho v dospělosti podřídit se ostatním.

Čím jsem starší, tak tím více začínám chápat, že nejšťastnější život vedou ti, kteří neposlouchají téměř nikoho a zařídili si svůj život po svém. Naopak ti, kteří vždy poslušně plnili, co po nich okolí vyžadovalo, tak se dnes těší na důchod.

Když si vzpomenu na své nejlepší zážitky z dětství, tak to byly většinou právě momenty, kdy jsem neposlechl rodiče, ať už to byl útěk oknem za krásnou holkou, nebo na koncert mé oblíbené kapely.

Už ve škole nás učí nezpochybňovat rozhodní autorit, i když nám nedávají žádný smysl a paradoxně si pak tohle myšlení přenášíme ze školy do své práce.

Někteří z nás tak přistoupili na úplné zvrácenosti, nechají se sledovat v práci kamerou, nebo se nechají kontrolovat, jak dlouho byli na záchodě a považují to za normální.

V práci pak často jdeme až na úplný limit našich možností. Připadá nám úplně normální být neustále ve stresu a když si dáme pauzu na oběd, cítíme se kvůli tomu provinile.

Pořád někam spěcháme a v silničním provozu každý den překračujeme povolenou rychlost, protože infarkt a mrtvice na nás nepočkají.

Těšíme se na důchod, ale nevíme, jestli se ho vůbec dožijeme a ve skutečnosti nikdo z nás nezjistí, v kolika letech vlastně umřel.

Peníze výměnou za svobodu

Když se dívám na data Českého statistického úřadu, tak zjišťuji, že mi zbývá asi 15 000 dní do smrti a každým dnem, kdy se zbytečně stresuji v práci, si to zkrátím o několik dní.

Ve finále tedy přicházím na to, že peníze nejsou tím nejcennějším, co mám. Tím nejcennějším je na tomhle světě čas, který někdy hloupě vyměním za trochu více peněz.

Peníze jsou však také velmi důležité, protože si za ně můžeme koupit svobodu. Nic jiného nás totiž neudrží poslušnější vůči požadavkům druhých než nedostatek peněz.

Naletěli jsme tak na triky jako je hypotéka na dům, nebo leasing automobilu, které nás udržují poslušné v krysím závodě a brání nám vzít si třeba dvouměsíční dovolenou.

Společnost nám říká, že musíme bydlet ve vlastním domě a mít pořádné auto, abychom zvýšili svůj společenský status.

Vážně mám svoji svobodu vyměnit za pár cihel a hezké auto?

Pamatuji si na dobu, kdy jsem se rozhodoval mezi koupí nového auta a měsíčním pobytem v Jižní Americe a dneska jsem opravdu rád, že jsem si nekoupil auto.

Zatímco z Jižní Ameriky mi zůstaly ty nejsilnější zážitky, tak auto bych používal jen jako dopravní prostředek do práce.

Foto: Pavel Gawliczek

Vodopády Iguaçu v Jižní Americe

„Dostal jsem v práci prémie, tak jsem koupil novou pračku a sušičku,“ chlubí se mi kamarád. Usmívám se, když si vzpomenu, jak jsem sám před týdnem váhal, jestli vůbec potřebuji varnou konvici.

Nakonec zjistíme, že náš nejcennější čas, který jsme vyměnili za peníze, pak dále směňujeme za zbytečnosti jako je nová pračka, nebo nová kuchyňská linka, zatímco nám skutečný život utíká mezi prsty.

Kontrola pomocí strachu

Pokud vezmeme v potaz, že hlavním cílem lidského života je štěstí, tak je naprosto nelogické pracovat jedenáct měsíců v roce a mít pouhý jeden měsíc ročně na odpočinek. Kvůli strachu však většina z nás tuhle hru akceptuje.

Legendární americký komik George Carlin kdysi řekl: „Nejvyšší třída si ponechává všechny peníze a neplatí žádné daně. Střední třída platí všechny daně a vykonává veškerou práci. Chudí jsou tady jen proto, aby střední třídě nahnali strach.“

Ačkoliv mi tenhle výrok připadá poněkud nadsazený, tak kontrolu nad něčím životem pomocí strachu používáme opravdu velmi často.

Taková kontrola může mít například podobu věty: „Podívej se na toho bezdomovce, takhle dopadneš když…“ a končí libovolným zakončením podle toho, do čeho se nás daná osoba snaží vmanipulovat.

Čím jsem však starší, tak tím více se přestávám bát. Situace, že se stanu bezdomovcem, už mi nenahání strach. Mnohem více se totiž bojím toho, že další z mých drahocenných dní věnuji něčemu, co mi nedává žádný smysl.

Často se bojíme něco odmítnout, nebo někoho neposlechnout jen proto, že by naše rozhodnutí nesl nelibě.

V tomhle směru mi hodně pomáhá uvědomit si, že jakákoliv věta, kterou mi člověk řekne, nemá z vyššího principu větší význam než zvuk, který vydá třeba opice na stromě.

Pokud se tedy nestresujete kvůli zvuku, který vydává opice na stromě, není žádný důvod stresovat se kvůli tomu, že vám někdo něco řekl.

Jak na to?

Každý máme v životě jiné priority. Někdo chce trávit co nejvíce času se svou rodinou, někdo by chtěl pracovat na farmě daleko od civilizace a někdo by chtěl doma chovat patnáct mývalů.

Mým snem je být naprosto svobodný a cestovat volně po světě bez ohledu na mou práci.

„Ty jsi teď přijel?“ ptá se mě jeden kluk ve Vietnamu, když jsem s partou mladých lidí na střeše u bazénu. Je tam skvělá atmosféra a přeji si, aby to nikdy neskončilo.

„To ne, už jsem tady dva týdny,“ odpovídám mu s trochou skepse, když si uvědomím, že polovinu svého vysněného výletu mám už za sebou.

„Takže jsi teď přijel!“ směje se a já si uvědomuji, že má vlastně pravdu. Dva týdny považujeme za dlouhou dovolenou, ale ve skutečnosti je to směšně krátká doba.

„Jak dlouho jsi tady?“ ptám se ho zvědavě.

„Já jsem tady osm měsíců, jsem architekt, firma mi umožňuje pracovat odkudkoliv a stará se i o má víza,“ odpovídá mi.

Foto: Pavel Gawliczek

Pro Vietnam je typické, že na vrcholu výškových budov je umístěn bazén

V tu chvíli mi dochází, že neexistuje žádný univerzální návod k tomu, jak dosáhnout svého snu. Mimo jiné i proto, že neumím kreslit a byl by ze mě mizerný architekt.

Mám však talent na jiné věci a existuje dalších milión dvě stě tisíc možností, jak svého snu dosáhnout. Stačí se jen pro nějakou rozhodnout a nastavit si jí jako prioritu.

Je to jen o prioritách

Když dítě přirozeně vyjadřuje odpor k nějaké činnosti, kterou nechce dělat, tak ho učíme, že musí zatnout zuby a dělat i takovou činnost, která ho nebaví, protože my jsme to museli dělat také.

Jenže zrovna v tomhle případě může být rodič tím, kdo se mýlí, nikoliv to dítě.

Pokud zrovna nehladovíme, tak je dobré ztrácet co nejméně času věcmi, které nás nebaví a zaměřit se na ty věci, které bychom chtěli dělat.

„Šel jsem pěšky do Španělska a rád bych s vámi sdílel své zážitky,“ vidím příspěvek v cestovatelské skupině na sociální síti.

Příspěvek se setkává převážně s velmi pozitivní reakcí, ale povšimnu si i některých negativních.

„Jak to děláte, že můžete odejít na rok do Španělska? To nechodíte do práce?“ ptá se jedna diskutující pod příspěvkem.

Vysvětluji jí, že pán zcela určitě do práce někdy chodil, jen si nastavil cestu do Španělska jako prioritu a ona to může udělat také.

„Kdo za mě bude chodit do práce? A co moje hypotéka?“ táže se mě.

„Pokud máte nastavené jako prioritu chodit do práce a platit hypotéku, tak nejspíše nikdy nepůjdete pěšky do Španělska,“ uzavírám diskuzi.

Vtip je v tom, že si můžeme nastavit priority v životě jaké chceme, stačí si jen malinko přepnout myšlení v hlavě a může nám být úplně jedno, zda s tím okolí souhlasí, nebo ne.

Dát výpověď v práci a jít pěšky do Španělska se může zdát někomu hloupé. Mně zase připadá hloupé být od rána do večera v práci a těšit se na důchod.

Většina populace to má však nastavené v hlavě jako prioritu. Mám je v tom následovat? Díky, nemám zájem.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz