Článek
V reakci na fyzické napadení dvou Ukrajinek jsem se rozhodl trochu rozepsat o tom, jak naše společnost ve velké míře toleruje chování, které by podle mě tolerovat neměla.
Ano, šílence, který Vás fyzicky napadne, můžete potkat ve kterékoliv zemi a Česká republika bohužel není výjimkou. Přesto mám pocit, že tenhle útok naše společnost částečně „legalizovala“ svým laxním přístupem ke xenofobním výrokům.
Představme si hypotetický příklad, že na sociálních sítích publikuji obrázek hákového kříže s nenávistným projevem vůči Židům. Tuto akci nejspíše okamžitě odsoudí celá veřejnost, včetně mých přátel. Nejspíše můj příspěvek pod náporem hlášení smažou a dost možná na mě někdo podá trestní oznámení.
Což je naprosto v pořádku, protože většina z nás neschvaluje zrůdnosti nacistického režimu a ti, kteří ano, se s tím schovávají u sebe doma a nedovolí si to prezentovat na veřejnosti.
Táhněte domů
Když si však přečtu příspěvky na sociálních sítích, tak tam vidím v podstatě to stejné. Akorát s tím rozdílem, že terčem nejsou Židé, ale Ukrajinci. Téměř pod každým článkem o ukrajinských uprchlících si můžeme přečíst „ať táhnou domů“ a necháváme to bez reakce, odsouzení, nebo potrestání. Přičemž jediným rozdílem je časový odstup od historické události – nacistické Německo vyhlazovalo Židy za druhé světové války, zatímco Rusko vyhlazuje Ukrajince v současnosti.
Proč tedy nereagujeme na nenávistný komentář k Ukrajincům stejně, jako by ho někdo napsal o Židech? Proč dáváme lidem možnost na demonstracích hulákat něco o „ředění české krve“ a namísto trestního stíhání jim náš stát ještě poskytuje policejní ochranu? Připadá mi to absurdní.
Pokud někdo sdílí hoax, že ukrajinští uprchlíci vyhazují darované jídlo, měl by se obávat tvrdých represí, ale není tomu tak. Přitom právě takové příspěvky dávají podnět mentálně slabším jedincům k fyzickému násilí.
Šíření nenávisti beze strachu
Tolerancí těchto projevů dáváme možnost rozšířit xenofobii do celé společnosti, protože se jejich autoři nemusí ničeho bát. Společnost je ignoruje a stát je nechává bez potrestání. Správně by se však měli bát, a to hodně.
Měli by se bát stejně, jako kdyby vyšli ven s hákovým křížem na tričku. Bohužel tím, že se na dvě v principu stejné věci díváme na každou jinak, tak mohou nenávist vůči válečným uprchlíkům propagovat na internetu, v hospodě a před dětmi.
Xenofobové tak otevřeně vychovávají další xenofoby namísto toho, aby se schovávali někde ve sklepě.
Potom se nemůžeme divit, že děti ve škole šikanují ukrajinskou holčičku, když dospělým takové chování dovolíme.
Vždyť máme demokracii
Naše forma demokracie se proti takovým šmejdům ukazuje jako poměrně slabá. Není to však dáno tím, že by demokracie jako forma vlády nefungovala. Je dáno tím, že jsme nepochopili význam tohoto slova.
Zjednodušená definice demokracie zní: „Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda někoho jiného.“ Není to bianco šek k tomu, aby lidé mohli říkat naprosto cokoliv.
Pokud tedy někdo podněcuje nenávist, která může způsobit něčí ublížení na zdraví, nebo podporuje totalitní režimy, které vedou k represi demokraticky smýšlejících obyvatel, tak už nejedná v rámci demokracie, ale přímo na demokracii útočí. Bohužel za našeho tichého souhlasu.
Paradoxně tak necháme příznivce totalitních režimů beztrestně útočit na naší demokracii a schovávat se při tom za „jiný názor“.
Závěr
Na začátku ruské invaze jsme si jasně řekli, že její schvalování bude trestným činem a že ukrajinským uprchlíkům budeme pomáhat.
Xenofobové a totalitáři však využili naší slabosti a vydávají své lži a nenávistné projevy za „jiný názor“.
Mnoho lidí tak má pocit, že tyto výroky musíme tolerovat kvůli demokracii.
Chcete slyšet tajemství? Nemusíme.
Nemusíme tolerovat xenofobní výroky mentálně slabších spoluobčanů, nemusíme tolerovat lži, které jdou na ruku totalitním režimům a dokonce ani nemusíme s xenofoby a totalitáři mluvit slušně.
Klidně můžeme blokovat dezinformační weby, zakázat xenofobní strany, trestně stíhat kolaboranty a hrubě se ohradit proti občanům, kteří šíří nenávistné projevy, aniž bychom tím jakkoliv narušili demokratické principy.
