Hlavní obsah
Psychologie

Mlčení introvertů není osobní útok ani něco, co je třeba napravit

Foto: StockSnap / pixabay.com

Trapné ticho na rande, nemluvící kolega v práci, tichý kamarád v hospodě. Vnímáme to jako něco špatného, co je třeba změnit, nebo rovnou léčit. Nemáme však problém spíše my?

Článek

Začnu situací, kterou známe všichni. Jsme domluvení s někým dlouho předem a on náhle zruší plány. Většinu z nás to velmi rozčílí, ale ne však introverty. Zrušení plánu bylo totiž to jediné, v co doufali a s nadšením akceptují jakoukoliv omluvu.

Právě na introverty bych rád zaměřil svůj další článek, protože mám pocit, že jsou často společností velmi nepochopení. Introvert je ve společnosti vnímán jako ten „tichý podivín“, který toho příliš nenamluví a často se kvůli tomu stává terčem posměchu.

Není však spíše problémem extrovertů, že nevydrží chvíli s vlastními myšlenkami? Jak potom jejich myšlenky mají ustát ti druzí?

V nejhorším bude trapné ticho.

Spousta lidí ani nemusí být nutně čistými extroverty a ticho považují za tu nejhorší věc, která může v průběhu konverzace nastat. Připadají si, že mají povinnost pořád něco mluvit a přiznám se, že já jsem tuhle povinnost cítil taky.

Je však velmi osvobozující zjistit, že tuhle povinnost nemáte a že kvůli tichu není potřeba cítit se trapně. Je naprosto v pohodě mluvit pouze tehdy, když chcete něco říct, a nikoliv jenom proto, abyste pouze udržovali konverzaci, která nikam nevede.

Když jdeme s někým na rande, tak si říkáme: „V nejhorším bude trapné ticho.“ Přitom existují daleko horší scénáře –⁠ můžeme zjistit, že dotyčný chová na balkóně krokodýla, nebo že má v koupelně patnáct mývalů.

Pocit, že ticho je špatné, v nás pěstují již od základní školy. Přijdeme do třídy plné neznámých lidí, se kterými jsme nuceni se socializovat. Přitom to jediné, co nás spolu spojuje, je to, že bydlíme ve stejném městě a narodili jsme se přibližně ve stejném roce.

Pokud si mezi spolužáky najdeme kamarády, tak je to samozřejmě dobře, ale v podstatě neexistuje žádný racionální důvod s těmito lidmi mluvit, nebo s nimi dobře vycházet. Pokud se dítě s takhle vnuceným kolektivem nechce bavit, učitelé to považují za chybu toho dítěte. Co když je to naopak a ten kolektiv ve třídě jednoduše není dobrý?

Máme skvělý pracovní kolektiv

Téměř ve všech pracovních nabídkách si můžeme přečíst pod záložkou „benefity“, že mají skvělý pracovní kolektiv. Tohle tvrzení mi připadá poměrně arogantní.

Kdo rozhodl o tom, že jsou skvělý pracovní kolektiv? Nebylo by lepší to nechat posoudit někoho zvenku? Pokládám si otázky a nemůžu se zbavit pocitu, že povinnost se socializovat s lidmi, které nám systém vnutil, si přenášíme ze školy také do své práce.

Česká společnost bývá často v zásadních otázkách rozdělena půl na půl, a tak statisticky téměř neexistuje šance, že přijdete do kolektivu dvaceti lidí a všichni Vám budou připadat skvělí.

Skvělý pracovní kolektiv pak v praxi může vypadat tak, že Jana z účtárny šíří drby po celé firmě, nákupčí Lenka je rasistka a technik Tomáš, který nenávidí svojí práci, si odkládá své negativní myšlenky do Vaší hlavy jako do odpadkového koše.

Introvert, který si pak chce na hodinu od tohoto „skvělého pracovního kolektivu“ odpočinout a sám se v klidu naobědvat, je pak považován extroverty za nemocného člověka, který se nechce socializovat.

Introverti své ticho nikomu nenutí

Introvert se chce občas distancovat od společnosti, ale nedělá to proto, že by neměl rád lidi. Dělá to v rámci péče o své zdraví. Nedělá mu dobře, když je nucen mluvit s lidmi proti své vůli, nebo někomu volat.

Introvert často nezvedá telefon. Čeká, až přestane zvonit, aby vám mohl následně poslat zprávu: „Co jsi chtěl?“

Ano, někdy může být těžké s introvertem udržovat přátelství, protože nevíme, jestli umřel, nebo jestli pouze dobíjí baterie. Je z něj teď Batman nebo Spiderman? Těžko říct, když se už měsíc neozval.

Introverti však své ticho nikomu nenutí. Nebrání se ostatním socializovat a Janě z účtárny šířit drby po celé firmě. Naopak společnost nutí introvertům to, že musí neustále s někým mluvit.

Už v základní škole jsou děti nuceni mluvit před celou třídou u tabule, což mi připadá k introvertům velmi neohleduplné, jestliže chápeme jejich způsob myšlení. Nutíme je také třicet minut mluvit u maturitní zkoušky. Učíme je, že je v podstatě jedno, co mluví, ale že hlavně nesmí být potichu.

Mlčení není osobní útok

Ze vzdělávacího systému si pak odnášíme to, že extroverty je třeba obdivovat, zatímco introverty nikoliv. Člověk mírně uzavřený do sebe však často může být psychicky silnější než čistý extrovert.

Introvert se dokáže zabavit svými myšlenkami a užít si kvalitně strávený čas, i když je sám, zatímco extrovert se zblázní, když chvíli nemůže někomu předat své myšlenky.

Extrovert tedy často nevydrží chvíli sám se svými myšlenkami a je závislý na ostatních lidech, aby jim je předal. Je však otázkou, jak kvalitní tyhle myšlenky jsou, když on sám je ve své hlavě nesnese.

Když mu pak introvert řekne, aby byl chvíli potichu, tak to extrovert často vnímá jako osobní útok. Ve skutečnosti však spíše extrovert útočil na introverta, když mu nutil do hlavy myšlenky, které tam mít nechce.

Pojďme normalizovat neutrální mód. Když je někdo potichu, nebo se chce sám naobědvat, tak to není osobní útok, ani to není něco, co by bylo třeba napravit.

Introvert je člověk, který má od přírody jinou povahu a je třeba jí respektovat. Není třeba jí brát jako něco špatného tak, jak se nám to společnost a vzdělávací systém snaží odmalička vnutit.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz