Článek
Venku začala vánice jako na Islandu a mé auto je zasypané sněhem. Měl bych tedy vzít lopatu a všechen ho odházet, abych se dostal zítra do práce. Co takhle raději shlédnout nějaké nové video s mývalem?
Jejich vyhledávání se stalo mojí oblíbenou záležitostí, akorát jsem je už všechny viděl. Vyhledat nějaké nové mi tedy zabere klidně patnáct minut. To je strašně hodně času.
Za patnáct minut jsem schopný v mém zaměstnání vydělat firmě sto tisíc korun, ale místo toho se dívám, jak mýval krade kočce její jídlo a připadá mi to dokonalé.
Cítím se kvůli toho špatně? Ani ne. Kdysi jsem míval ten pocit, že každá minuta mého času je špatně strávená, pokud nedělám nic produktivního. Postupem času mi však došlo, že i neproduktivní činnost je velmi důležitá pro mojí psychickou pohodu.
Dokud jsme děti, tak jsme všichni šťastní. Vyběhnout ven bez mobilního telefonu a peněženky? Žádný problém! Zkuste to však udělat teď. Zkuste se vzdálit jeden kilometr od svého bydliště bez mobilního telefonu a nedostat při tom panický záchvat.
Co kdyby mi někdo volal? Co když mýval bude potřebovat nakrmit? Od doby, kdy nastoupíme do školy, už nás společnost nenechá být šťastnými jenom tak. Seznámíme se tam totiž s konceptem „povinnosti“, který nás pronásleduje do konce života.
Vymyšlená nemoc
Z drobných věcí jako nachystat si svačinu, nebo připravit si úkoly do školy, se v dospělém životě stává nikdy nekončící maratón povinností.
S nástupem nových technologií jsme však všechny činnosti schopni udělat mnohonásobně rychleji. Činnost, na kterou jsme kdysi potřebovali několik hodin, dnes zvládneme udělat za pět vteřin.
Typickým příkladem může být vyhledání informace. Kdysi bylo potřeba sednout na autobus a zajet do knihovny. To nám zabralo klidně půl dne a nikdo neměl pocit, že mu něco uniká.
Dnes napíši požadovanou informaci do internetového vyhledávače a vyhledám jí za několik vteřin. Ušetřil jsem tedy několik hodin času, ale to neznamená, že mám teď několik hodin volna.
Musím odpovědět na třicet emailů, přeložit dva manuály, zorganizovat logistiku pro několik zásilek do zahraničí, vyřešit technický problém v Holandsku a do toho mi přijde email od klienta, zda bych mu nemohl nakreslit medvěda.
Ideálně bych při takhle hektickém dni měl ještě pravidelně cvičit a dbát na vyváženou stravu.
Je naprosto přirozené, že když se s takovým náporem potýkám každý den, tak už se mi do některých věcí nechce. Moje tělo spustí sebeobrannou reakci a další úkoly již odmítám přijímat, nebo úplně vytěsním věci, které mi nepřipadají důležité.
Okolí nám bude tvrdit, že je to špatné, přitom se jedná o úplně normální reakci těla. Jelikož si ale myslíme, že po tisíci splněných úkolech je špatné vykašlat se na ten další, tak jsme si vymysleli novou nemoc – prokrastinaci.
Svět řídí workoholici
Na internetu tedy najdeme spoustu zaručených návodů jak neprokrastinovat. Spousta lidí také pořádá placené semináře na tohle téma. Není divu, když pětina Čechů trpí syndromem vyhoření, že se na tom mnoho lidí snaží vydělat.
Většina těchto seminářů se zabývá tím, abychom daný úkol vyřídili hned a neodkládali ho na později, což je podle mých zkušeností skutečně efektivní přístup. Sám přicházím na to, že když úkoly řeším hned, tak mám více klidu, protože nemusím řešit tisíc drobných úkolů následující den.
Jenže co když už je toho prostě moc? Tak musíme přidat, pak více, pak ještě více, dokud nás následující den neodveze sanitka a pracovní kolektiv jen pokrčí rameny s tím, že si musí najít náhradu. V takovém případě si nemyslím, že seminář na téma, abychom se neflákali, je ideální řešení.
Ať se nám to libí, nebo ne, tak svět řídí workoholici. Překvapivě totiž nevybudovali firmu s mnohamilionovým ziskem tím, že sledovali mývalí videa. Nikoliv, tihle lidé pracují od rána do večera a jsou do jisté míry nemocní.
Workoholici vstávají brzy ráno, protože se těší na to, až začnou pracovat. Přes den pracují samozřejmě také a když přijdou večer domů, tak na notebooku řeší emaily. Jejich práce je totiž nedílnou součástí jejich identity a bez ní by si neuměli svůj život představit.
Paradoxem je, že nějaká společenská norma ohledně práce se pak řídí podle těchto nemocných lidí a nikoliv podle zbytku populace, který chce mít rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem.
Na rozdíl od alkoholiků však workoholiky nevidíme válet se v opilosti na zastávce, a tak tuhle závislost nejen tolerujeme, ale dokonce se jí i dobrovolně podřizujeme. Důvod je prostý – vydělává to totiž peníze a nikdo dnes nemá větší pravdu, než ten, kdo vydělává hodně peněz.
Počká úplně všechno
Typický termín, který pak od workoholika dostaneme, je teď hned a okamžitě. Připadá mi trochu úsměvné, že většina firem u manažerských pozic vyžaduje dobrou organizaci času. Ta ale v praxi vypadá tak, že všechno musí být hotové hned a my si pak musíme vybrat, koho můžeme naštvat.
O tom, jestli nakonec vyhoříme, pak rozhoduje naše hlava. Je důležité si uvědomit, že cokoliv nám kdokoliv řekne, nemá větší význam, než zvuk, který vydává mýval, když žvýká ukradené kočičí jídlo.
Pokud požadavkům lidí budeme dávat větší význam, tak naše tělo brzy pohltí stres, který našemu tělu škodí více, než cokoliv jiného. Stres je způsoben nastavením mysli, kdy některým věcem přikládáme větší význam, než bychom museli.
Toto nastavení mysli nám pak způsobí řadu skutečných nemocí a může nás i zabít. Není tedy nic špatného na tom, když se přepneme do trochu relaxačního módu a všechno je nám tak trochu jedno. Pokud daný problém neohrožuje náš život, tak totiž není důležitý.
Každý z nás má na dnešek nějaký úkol, který v žádném případě nepočká. Chcete říct tajemství? Počká úplně všechno. Ať už dnes uděláte cokoliv, tak zítra opět vyjde Slunce a Země se nadále bude otáčet kolem své osy.
Teď mě omluvte, jdu najít nějaké nové video s mývalem.
