Randění napříč kulturami: Co odlišuje Asiatky a Češky?

Rád létám do jihovýchodní Asie a není to primárně kvůli ženám. Za šest tisíc korun na měsíc si pronajmu apartmán u pláže, který je v blízkosti ohromující přírody, do které se dostanu z města za půl hodiny a stojí mě to pár korun.

Užívám si také levné a zdravé jídlo, celoroční teplo, vřelost místních obyvatel a možnost se v krátkém čase přesunout kamkoliv za mnohem nižší ceny, než je tomu v Evropě. Zkrátka dvouměsíční pobyt v jihovýchodní Asii mě zbaví veškerého stresu a vyřeší všechny mé zdravotní problémy.

V jihovýchodní Asii jsem poměrně často, takže se mi několikrát naskytla možnost jít s Asiatkou na rande. Všiml jsem si tak některých rozdílů, o kterých jsem napsal tento článek.

Rád bych zdůraznil, že každá osoba je individuální a že nelze jednotlivé lidi generalizovat podle národnosti. Jedná se pouze o mé osobní zkušenosti ohledně randění z obou kultur, které se pokusím vylíčit.

Nutno také podotknout, že jsem v jihovýchodní Asii randil s vysokoškolsky vzdělanými ženami, které uměly anglicky. Dá se tedy předpokládat, že mentalita žen někde u farmářů na vesnici bude úplně jiná.

Rozdíl začíná už u obyčejného „ahoj“.

Pokud chcete na seznamce, nebo na sociálních sítích oslovit českou ženu, tak musíte být mnohem více kreativní. Ideálně si zjistit její koníčky, vyzdvihnout věci, které se vám na ní líbí a zdůvodnit, proč jí vlastně vůbec píšete. To vše nějakým originálním a zajímavým způsobem, abyste upoutali její pozornost.

Pokud máte dlouhodobý neúspěch u českých žen na seznamkách, tak právě věta: „Ahoj, jak se máš?“ bývá častým důvodem. Váš vzkaz spadne do koše s dalšími dvaceti totožnými zprávami, které jí přišly ve stejný den.

Jiné to bylo v mém případě u asijských žen. Asiatka byla ráda, že jsem jí vůbec napsal, a ačkoliv se i tady snažím být více kreativní, tak jsem zjistil, že i obyčejné „ahoj“ mi často stačí k úspěšnému navázání konverzace.

Vyplněný inzerát, případně vyplněný profil na seznamce dává mužům možnost získat lepší představu o tom, co dotyčná od partnera chce.

K mojí smůle je to poměrně často výška přesahující 180 centimetrů, kterou české ženy vyžadují. Pokud tedy pro některé ženy nejsem dostatečně vysoký, tak to v jejich očích spláchne veškeré ostatní vlastnosti jako je osobnost, smysl pro humor, inteligence, nebo společenské postavení.

„Pokud nemáš alespoň 180 cm, tak mi ani nepiš,“ vidím větu na profilu u plnoštíhlé dívky, která má sledování Ordinace v růžové zahradě jako hlavní zálibu.

Neboj se, neměl jsem v úmyslu tě se svými 175 centimetry rušit u sledování kvalitní kinematografie.

Každý má právo na svůj vkus a požadavek na výšku považuji od českých žen za naprosto legitimní, když jsou samy čtvrté nejvyšší ženy na světě. Nicméně trochu se usmívám, když si občas stěžují, že je všichni muži zklamali a hned vzápětí vyřadí z výběru polovinu mužské populace.

Jiné je to u asijských žen, kde jsem se svými 175 centimetry a osmdesáti kilogramy na váze vnímaný jako „big guy“, což znamená v překladu něco jako velký chlap.

I když si trochu užívám ten kompliment, tak si ještě mnohem více užívám fakt, že v jihovýchodní Asii můžu oslovit jakoukoliv ženu a nebýt při tom značnou částí ženské populace diskriminován kvůli své výšce.

Zatímco většina Evropanů je bílé barvy pleti, tak Asiaté mají odstín pleti spíše tmavší a obě dvě kultury chtějí to, co nemohou mít.

Češi se jezdí opékat do Chorvatska a pokud se vrací zpátky domů ve stejném stavu, jako je hovězí steak propečený na pomalý způsob, tak to pro ně bývá znakem úspěšné dovolené.

Asiaté to mají přesně naopak a používají různé bělící krémy, aby jejich kůže byla co nejsvětlejší.

Pro nás je tedy z nějakého podivného důvodu atraktivní dohněda opálená kůže, zatímco pro Asiaty je atraktivní co nejsvětlejší pleť.

Moje pleť je extrémně bílá, takže asi nemusím vysvětlovat, že jihovýchodní Asie je pro mě něco jako Disneyland.

Zatímco v Čechách se cítím skoro provinile za to, že jsem se z dovolené nevrátil dostatečně opálený, tak v jihovýchodní Asii se z mého nedostatku stává velká přednost.

Setkávám se tam s neustálými komplimenty a slýchávám, jak jsem „šikovný“ od prodavaček, lékárnic i masérek.

„Počkat, to jsem ve Vietnamu sexy?“ ptám se sám sebe při první návštěvě jihovýchodní Asie a hloupě se směji vlastnímu vtipu, který mi přesto připadá poměrně dobrý.

Po měsíci však nastává problém s vízem. To staré mi brzy končí a o nové jsem zažádal pozdě. Obrátím se tedy na vízovou agenturu, která mi slibuje nové vízum do 24 hodin.

Pohledná zaměstnankyně agentury mi říká, že k novému vízu bude potřeba moje fotografie. Vyfotím se jí tedy po ránu tak, jak jsem vstal a posílám jí fotografii pro své nové vízum.

„Ty jsi ale fešák,“ odepisuje mi.

Zkusím si představit, že by mi v České republice například pracovnice banky řekla: „Ahoj fešáku.“

Usmívám se a připadá mi to spíše jako fikce z filmu pro dospělé, zatímco v jihovýchodní Asii je tohle realita. Vždycky jsem si chtěl zkusit, jaký život u nás vede pohledná vysoká blondýna a teď mám možnost to zažít.

Myslím si, že plánování společenských událostí v jihovýchodní Asii probíhá rychlejším tempem.

Když chci v Čechách s někým něco podniknout, tak mám pocit, že na to potřebuji pětiletý plán. Neustále něco „nejde“, protože teď zrovna nemáme čas, máme moc práce, není dobré počasí, nebo nám mýval ucpal svými chlupy odtok ve sprše a my to potřebujeme ihned řešit.

V jihovýchodní Asii probíhá den trochu jinak.

„Dneska si s holkami uděláme výlet k vodopádům a večer bude párty na střeše u bazénu, jdeš s námi?“ píše mi moje asijská kamarádka.

„Jasně, proč bych nešel,“ odpovídám jí a usmívám se s vědomím, že v České republice bych na plánování podobné akce potřeboval minimálně dva týdny.

Podobné je to s rozdíly při randění.

Na internetu můžeme najít spoustu zaručených rad od „zkušených lovců“, jak se zalíbit při prvním rande.

Nesmíme dávat najevo, že se nám to líbilo více, než tomu druhému. Po prvním rande nesmíme psát dříve než za dva dny. Druhé rande můžeme mít nejdříve za týden a pokud nám protějšek odepíše za hodinu, tak my musíme odepsat za dvě. Nic není tak atraktivní jako naprostý nezájem o toho druhého.

Při randění v jihovýchodní Asii jsem však nikdy nemusel hrát podobné hry, které mě tady docela unavují a zdají se mi nepřirozené.

Všechno má poměrně rychlý spád a když se pro něco rozhodneme, děláme to v ten stejný den. Pokud se zrovna nacházíme dvacet kilometrů od sebe, tak jednoduše sedneme na vlak, nebo si za pár korun půjčíme motorku.

Asiatky mi pak připadají o něco iniciativnější v posteli a klasiku jsem s nimi zažil spíše vzácně. Ten průběh mi mnohem více připomínal děj z filmu pro dospělé a já jsem si marně snažil vzpomenout, ve které fázi té divočiny jsem vlastně skončil přivázaný k posteli.

Češky jsou nádherné, ale nejsou nejkrásnější na světě, jak se u nás někdy říká. Rád cestuji, takže jsem zjistil, že krásné ženy jsou úplně všude na světě.

V různých kulturách pak mají různé preference ohledně partnera.

Ačkoliv si můžeme nalhávat, že nejdůležitější je pro nás osobnost, tak vzhled bude vždy tím prvním faktorem, kvůli kterému se rozhodneme, zda osobnost svého protějšku chceme vůbec poznat.

V jihovýchodní Asii jsem dostal příležitost ukázat svojí osobnost téměř vždy, když jsem o ženu projevil zájem.

Tady si tu příležitost musím proti dlouhánům tvrdě vybojovat a musím být velmi opatrný, když chci projevit své sympatie, abych neztratil na atraktivitě.

Někdy je tedy pro mé duševní zdraví lepší strávit měsíc s krásnou Asiatkou na pláži a nebudu lhát, pokaždé to bylo skvělé.