Článek
Je začátek zimy, což je pro mě ideální čas pronajmout si apartmán u pláže v jihovýchodní Asii. Za nájem platím zhruba šest tisíc korun na měsíc a malý poplatek za elektřinu.
Z finančního hlediska si tedy nemám na co stěžovat, jenže kolem sedmé ráno místní lidé začínají pracovat a já se probouzím zároveň s hlukem z ulice.
Mám však levný, čistý byt s úklidem dvakrát týdně a za ty peníze to určitě stojí. Nedá se tedy nic dělat, tak prostě budu jeden měsíc vstávat v sedm hodin ráno, vždyť se nic tak hrozného neděje.
No dobře, tak nebudu. Jsem tady přece jen na dovolené a chci se vyspat. Přesouvám se tedy po týdnu na jiné místo s tím, že si původní apartmán také ponechám. Přece jen už je zaplacený a mám tam pračku, takže si můžu zajet alespoň vyprat prádlo. Navíc je v blízkosti mnoho dobrých barů, takže se mi v budoucnu může hodit.
Přemýšlím, kdy jsem měl naposledy v Asii dva apartmány. Možná jsem blázen. Svoji dovolenou si patřičně užívám, ale to by bylo na jiný článek. Zlomový bod nastává týden před odletem domů.
Píše mi na seznamce jedna žena a při pohledu na ní si povrchně říkám, že to není můj typ. Navíc má v profilu napsáno v překladu něco jako: „Se sexem vůbec nepočítej.“
Nadále si však píšeme. Překvapuje mě, jak je chytrá a jaký má smysl pro humor. Pokaždé když mi napíše, tak se přistihnu, jak se usmívám. Škoda, že není taky hezká, ale o nic nejde. Budu tady už jenom týden, tak neuškodí mít kamarádku, se kterou můžu něco podniknout.
Přijedu za tebou, nepronajímej si prosím třetí apartmán.
Po dvou dnech psaní se jí rozhodnu zavolat. V telefonu se ozve roztomilý tenký hlásek a kdybych podle fotky nevěděl, že není můj typ, asi bych se zrovna zamiloval.
Zjišťuji, že bydlí asi dvacet kilometrů ode mě. Nabídnu se, že bych za ní přijel a že ona mi za odměnu může ukázat její město. Přece jen výlety s místním tisíckrát překonají kdejakého turistického průvodce.
„To bys mohl, ale já možná budu mít cestu do tvého města,“ odpovídá mi.
Říkám jí, že si klidně můžu pronajmout apartmán v jejím městě, ale zároveň se jí svěřím, že si již pronajímám dva byty a nejsem si jistý, jestli mít tři byty už by nebylo trochu moc.
„Proč máš dva byty?“ zeptá se mě.
„Víš, jsem realitní magnát. Jeden mám takový tichý na spaní a do druhého si jezdím vyprat oblečení,“ odpovídám jí se smíchem.
„Přijedu za tebou, nepronajímej si prosím třetí apartmán.“ říká mi roztomilým tenkým hláskem.
Druhý den skutečně přijede za mnou do města a ubytuje se v hotelu, který je umístěn v centru. Přijela jenom na jednu noc, prý má ve městě nějaké vyřizování a při té příležitosti se setká se mnou.
Použiji aplikaci pro sdílenou spolujízdu a dopravím se před její hotel. Čekám na ni venku a vyhlížím, kdy přijde.
Najednou vyjde před hotel a směje se na mě ta nejkrásnější žena, kterou jsem kdy viděl. Vůbec nevypadá jako na té fotce ze seznamky. Má dlouhé černé vlasy, přiléhavé barevné šaty na štíhlé postavě, nádhernou tvář a opálenou pleť.
Zítra musím odjet.
Schůzka s mojí novou kamarádkou tedy nabírá zajímavý obrat. Přes moji původní aroganci, že pro mě není dost hezká, si najednou uvědomuji, že z nás dvou jsem já ten ošklivější.
Zjišťujeme, že máme oba dva rádi sushi, tak jdeme do nejbližší restaurace, která je vzdálená pár desítek metrů.
Jídlo je samozřejmě skvělé. V moderních asijských městech je multikulturní společnost, takže vám hamburger udělá Američan, korejské jídlo vám udělá Korejec a sushi vám udělá Japonec. Přeji si, abych tady v Čechách našel restauraci, která by uměla alespoň z poloviny tak dobré sushi jako tahle japonská.
Rozdíl kvality sashimi v japonských a českých restauracích je nesrovnatelný.
Jídlo však není tím největším zážitkem. Tím se stává moje nová společnost, se kterou si skvěle rozumíme a já se cítím jako v sedmém nebi.
Zmíním se, že na druhém konci města je skvělá kavárna u pláže, kterou bych jí rád ukázal. Přesuneme se tam na kávu a pokračujeme v našem prvním rande, které v tuto chvíli trvá už několik hodin.
„Zítra musím odjet. Říkala jsem ti, že spolu nemůžeme nic mít, ale mohli bychom se třeba projít po pláži a večer jít do baru zahrát si kulečník,“ navrhuje mi.
Souhlasím a jdeme se projít na pláž, kterou máme od kavárny pár desítek metrů. Čas plyne velmi rychle, až je najednou večer a sedíme spolu na lavičce u pláže.
Respektuji její přání, že s nikým ze seznamky nechce nic mít, ale proč to alespoň nezkusit? Zeptám se, zda bych jí mohl položit ruku na záda. Souhlasí a po chvíli se políbíme.
Říká mi, že musí odjet na chvíli na hotel a pak se sejdeme u mě a půjdeme si zahrát kulečník. Pomyslím si, že jsem ji možná vyděsil. Nejspíše se nechtěla se mnou líbat a teď chce utéct. Odjíždíme každý do svého hotelu.
Neopustím tě. Nikam neletím.
Ve svém úsudku jsem se však spletl. Za chvíli mi totiž píše, že je na cestě ke mně.
„Chceš vidět můj pokoj, než půjdeme do baru?“ navrhnu jí a ona souhlasí.
Posadí se ke mně na postel a říká mi, že špatně došlápla při sesednutí z motorky, takže jí teď bolí noha. Poskytnu jí tedy okamžitě svoji neodbornou zdravotní péči v podobě masáže nohy.
Říkám, že pokud se jí to líbí, může se položit na postel a poskytnu jí kompletní masáž. Kupodivu mi tenhle trik vychází a ten večer už do žádného baru kulečník hrát nejdeme.
Ráno se probouzíme vedle sebe naprosto vysmátí, ale zároveň mi dochází, že dneska odjíždí domů.
„Pokud zůstaneš další den, mohl bych tě vzít na výlet na tvé oblíbené místo,“ navrhnu jí, protože se mi během rande několikrát zmínila, do kterého města by chtěla na výlet.
Zafunguje to a ona volá domů, ruší všechny plány a zůstává se mnou další den.
Půjčíme si motorku a jedeme hodinu do jiného města, kde si každý z nás objedná jeden kokos.
Asijské jídlo rád zapíjím vodou z kokosu.
Když vypijeme vodu z kokosu, tak začnu plánovat, kde všude si po městě uděláme výlet a ukazuji jí různá místa na mapě v telefonu.
„Máme poslední den, raději bych byla s tebou na hotelu,“ říká mi téměř bezprostředně po té, co jsme zahájili výlet do jejího oblíbeného města.
„Proč ne, tak pojedeme zpátky,“ začnu se smát a pokrčím rameny.
„Ale vždyť jsme teprve teď přijeli,“ zdůrazňuje mi absurditu svého rozhodnutí.
„To je jedno, můžeme si dělat, co chceme,“ odpovídám jí a sedáme spolu na motorku.
Situace, kdy jí přesvědčím, aby se mnou zůstala další den navíc, se opakuje ještě několikrát. Po pěti dnech se mnou však musí za rodinou, kde už měla být před třemi dny.
Poslední noc spolu trávíme v objetí.
Ráno jí jdu vyprovodit na vlak. Situace není dobrá, protože ona musí na tři dny nutně odjet a já za dva dny odlétám domů.
„Chtěla bys, abych zůstal?“ zeptám se jí.
„Ale to nejde, vždyť už máš koupenou letenku domů a musíš zpátky do práce,“ odpovídá mi.
„Na tohle jsem se tě ale neptal,“ podotýkám.
„Samozřejmě, že bych chtěla, abys zůstal,“ odpovídá mi.
Vlak přijíždí na nástupiště.
„Neopustím tě, Nikam neletím,“ vypadne ze mě na poslední chvíli a já se sám divím tomu, co jsem právě teď řekl.
Mám v Evropě snoubence.
Později se spolu skutečně domluvíme, že zůstávám v jihovýchodní Asii. Volám šéfovi, že potřebuji svoji dovolenou prodloužit o dva týdny a ten je z toho samozřejmě nadšený.
Proč o dva týdny? Za dva týdny totiž moje vyvolená odlétá do Evropy. Často mi během našich společných chvil vyprávěla o životě v Evropě, takže jsem si myslel, že tam jezdí buď za rodinou, nebo pracovně.
„To je skvělé, takže ty máš víza do Evropy. Můžu za tebou buď přiletět, nebo se potkáme v České republice,“ říkám jí plný naděje.
„Víš, až budu v Evropě, tak se už nebudeme moci vídat,“ odpovídá mi, ale nedokáže mi vysvětlit, proč tomu tak je.
V tu chvíli mi to dochází. Jihovýchodní Asie má teplé moře, noční život, levné jídlo a perfektní služby. Co by tedy člověk, který žije tady, pohledával v blbé Evropě?
„Ty máš v Evropě přítele,“ říkám jí.
Chvíli se vyhýbá odpovědi, ale nakonec mi přiznává: „Mám v Evropě snoubence.“
„Miluješ ho?“ snažím se zjistit, na čem jsem.
„O tom to není, už je domluvená svatba, to bych nemohla jeho rodině udělat.“
Nakonec se dozvídám, že se vdávat nechtěla, ale dotlačil jí k tomu její přítel. Snažil se v ní vzbudit dojem, že toho pro ni dělá hodně a že ona mu svatbu dluží.
Vysvětluji jí, že je to z jeho strany manipulace a že ona se může rozhodnout tak, jak chce a nemusí při tom brát ohledy na očekávání okolí.
Ponechávám jí však naprostou svobodu volby v rozhodnutí a nevytvářím na ni žádný nátlak, protože lidsky nedokáži klesnout na úroveň jejího současného přítele.
Prožiji s ní možná nejlepší dva týdny mého života a nakonec oba dva odlétáme do Evropy. Já však letím do České republiky, zatímco ona se letí vdávat do jiné země.
Poslední dny jsme strávili v centru města.
Nakonec si říkám, že to pro ni nedopadlo špatně, protože na jihu Evropy bude mít pravděpodobně lepší život, než by měla tady. Nejsem sobecký a přeji jí štěstí.
Návrat domů
Když odlétám z jihovýchodní Asie, tak je na letišti neuvěřitelné množství lidí a tvoří se velké fronty.
I když jsem na letišti dvě hodiny před odletem, tak mám velký problém stihnout odlet svého letadla. Nakonec se mi to díky absenci snídaně a pitného režimu povede.
Při přestupu v Paříži po dvanáctihodinovém letu zjišťuji, že moje letadlo do Prahy odlétá přesně z opačného konce jednoho z největších letišť na světě, na němž se právě nacházím.
Dávám si tedy kardio cvičení v podobě nepřetržitého dvouhodinového běhu přes celé letiště. Letadlo, do kterého nastoupím, má technický problém a České aerolinie mě v něm nechají tři hodiny sedět bez klimatizace.
Po příletu do Prahy jsem vyčerpaný a psychicky na dně. Zapomenu si dokonce vyzvednout své odbavené zavazadlo a vracím se pro něj zpátky přes zavřenou bránu.
Na Letišti Václava Havla se spustí poplach a naběhnou na mě celníci. Vysvětluji jim tedy svojí situaci, na což se mě celník zeptá: „A proč jste si to zavazadlo nevyzvedl dříve?“
Odpovídám mu, že si to zapíši na svůj seznam deseti nejhloupějších otázek.
Nastoupím na vlak domů. Vzhledem k mému fyzickému a psychickému stavu se mi chce zvracet.
Ze svého kupé se dívám na chodbu vagónu a vidím nějakou paní, jak ve vlaku verbuje lidi na demonstraci Jindry Rajchla a zrovna přesvědčuje průvodčího, že musí přijít taky.
„Ano, přijď mě prosím také naverbovat, ať tě můžu pozvracet,“ říkám jí nahlas před spolucestujícími. Mé přání však není vyslyšeno a musím se jít vyzvracet na záchod.
Šéfovi píši, že potřebuji další den volna, je nadšený.
Několik dní po návratu si zajdu s kamarády na pivo. Vždycky si to v hlavě představuji jako velkou zábavu a někdy tomu tak opravdu je. Tentokrát se však kamarádi baví o své práci, ve které napojují vlaky a připadá mi to jako hrozná nuda oproti tomu, co jsem právě zažil.
Během jejich konverzace si uvědomuji, že na tom nejsem zase tak špatně. Sice je mi zrovna mizerně, ale můj život není tak stereotypní, jako je ten jejich.
Nakonec mám v hlavě velmi silný zážitek, který bych si klidně zopakoval. Možná by jen neuškodilo více toho štěstí.
