Článek
Příroda veliká a zrádná jest
Znavené tělo v bolestech se zmítá, když předzvěst války
ukazuje svůj třpyt. Pak opilí světoběžníci po kolenou se plazí.
Můj strach nabývá rozměrů, jež nezastaví ani slunce,
přicházející s odpuštěním, kteří dostanou jen vyvolení,
jež mají v hlavách jasno a nad nimiž nevlají krvavé prapory.
Jak sudičky, když vše předpoví, poté ty bujná těla,
jako tanec Svatého Víta prožijí, každý nový příchod dne,
který malátným nabízí vzpruhu a chudým přístřeší, které,
jak Maria panna své dítě je obepne. Vždyť složitost nám dává
naděj bojovat s osudem. Břemena těžká lehčí se zdát mohou,
přec velikost stromů nám umožňuje, dívat se do jejich výšin
a chvíli se zastavit a zkusit si představit cokoliv krásného.
V hrobech těla dávno pohřbená, přetáčí se zmateně,
chtíc do těch výšin vstoupit a podívat se odtud.
Mám chuť rozletět se jako pták a vše nelidské zhodnotit
a vše lidské obdarovat, živou vodu přinést obětem,
které ví co je zármutek a bolest, a která slabými hází.
Ti, kteří se dostali do svárů něčeho nekalého, co během svým
předbíhá i stádo koní a oddychuje těžce, vrací se zpět do hor,
aby našli krůpěj času, jež ztratili v oněch skalách, hluboko,
tam, kam už lidská chodidla nedosáhnou a kam strach se bojí
vstoupit.
V okovech tam leží
někdo, kdo nemiloval,
někdo, kdo nenáviděl,
někdo, kdo odpuštění nedával,
někdo, kdo světem zbytečně bloudil.
Někdo, kdo svůj boj předčasně vzdal,
tam teď leží,
v okovech.
Taková příroda jest,
tak zrádná, tak veliká.
Autor: Pavel Hanke
