Článek
Jmenuji se Marie a je mi sedmdesát let. S manželem jsme spolu přes čtyřicet let. Vždycky byl mužem, který vešel do místnosti a ostatní zmlkli. Přímý, rozhodný, sebevědomý. Zvyklý velet, plánovat, mít věci pod kontrolou. Já jsem byla ta, která ho vyvažovala – klidná, trpělivá, zvyklá stát vedle něj.
Proto mě to nejdřív ani nenapadlo.
Začalo to drobnostmi. Zapomněl, kam si položil klíče. To se stane každému. Pak si nevzpomněl na jméno souseda, se kterým si léta tykali. Zasmál se tomu, mávl rukou. Jenže smích byl jaksi křečovitý. A v očích se mu objevilo cosi, co jsem u něj nikdy neviděla – nejistota.
Postupně se měnil i jinak. Dřív byl rázný, teď se často zarazil uprostřed věty. Jako by hledal správné slovo a ono nepřicházelo. Začal být podezíravý. „Proč se mě pořád na něco ptáš?“ vyjel na mě jednou. „Kontroluješ mě?“ Zůstala jsem stát v kuchyni s hrnkem v ruce a nechápala, kde se to v něm bere.
Čím dál více se uzavíral do sebe. Sedával u okna a dlouho mlčel. Když jsem se zeptala, na co myslí, odpověděl podrážděně: „Na nic. Nech mě.“ Ten muž přede mnou byl pořád můj manžel – a přece už trochu cizí.
Po nocích jsem nemohla spát. V hlavě mi běžely otázky, které jsem se bála vyslovit. Říkala jsem si, že přeháním. Že je to stáří. Jenže v hloubi duše jsem cítila, že něco není v pořádku.
Nakonec jsem navrhla zajít s ním k lékaři. Udělat nějaké testy.
„Zbláznila ses?“ ohradil se okamžitě. „Nic mi není. Jsem v pořádku. Nechci, abys mě někam tahala.“
„Jen pro jistotu,“ prosila jsem. „Aspoň základní vyšetření.“
„Já žádné vyšetření nepotřebuju,“ usekl rázně rozhovor.
Trvalo týdny, než svolil. Nakonec jsem mu namluvila, že jde hlavně o jiné věci – tlak, srdce, rutinní kontrolu. Nechci na to být pyšná, ale udělala bych cokoli, jen abych znala pravdu.
V ordinaci seděl rovně, ruce sepnuté na kolenou. Lékař byl klidný, věcný. Začal jednoduchými otázkami, pak testy paměti. Manžel se snažil, viděla jsem to. Potil se, byl nervózní. Když si nedokázal vybavit jednoduché věci, sklopil oči. V tu chvíli se mi sevřelo srdce.
A pak přišla ta věta.
„Paní Marie,“ řekl lékař tiše, „tuto nemoc bohužel nevyléčíte.“
Slova se rozlila místností jako studená voda. Alzheimerova demence. Lze ji jen zmírňovat, zpomalovat. Léky, cvičení paměti, pravidelný režim. „Je dobře, že jste přišli včas,“ dodal.
Manžel mlčel. Já také. Držela jsem ho za ruku, ale měla jsem pocit, že se dotýkám někoho, kdo už pomalu odchází, i když sedí vedle mě.
Doma jsme o tom dlouho nemluvili. On dělal, že se nic nestalo. Já jsem v noci potají hledala informace, četla příběhy jiných rodin, učila se cizí slova, která se měla stát naší každodenností. Každá věta, kterou jsem přečetla, mě děsila víc než ta předchozí. Ale věděla, že budu muset být silná a stát při manželovi co nejdéle.
Vím, že mě čeká běh na dlouhou trať. Vím, že tahle nemoc nevezme jen paměť, ale i naši dosavadní podobu života. Změní zvyklosti, role, vztah. Možná i nás dva.
A přesto… každé ráno, když se na mě podívá a ještě ví, kdo jsem, vím, že má smysl bojovat. I kdyby jen o jeden obyčejný den navíc.
Příběh byl napsán na základě jednak zkušeností z praxe autora při práci s pečujícími o lidi s demencí a jejich vyprávění.
Dalším zdrojem je kniha „Deník ze života s Alzheimerem“, kterou vydala Euromedia Group, a. s. v edici Pragma, r. 2021.Vydání první.
Příběh slouží také jako upozornění na těžkosti, se kterými se pečující o seniory s demencí potýkají.
