Článek
Když jsem byl malý, babička voněla po mýdle s levandulí a po nedělní polévce. Vždycky jsem věděl, že je doma, i když jsem ji neviděl – podle zvuku rádia v kuchyni a pomalých kroků, které nikdy nespěchaly. „Na svět se nemá běžet,“ říkávala. „Ten ti nikam neuteče.“
Každé prázdniny jsem u ní trávil týdny. Naučila mě zavazovat tkaničky, i když jsem je schválně rozvazoval, jen abych mohl říct: „Babi, zase mi to nejde.“ Smála se a trpělivě znovu vysvětlovala, jako by to dělala poprvé v životě. Nikdy jsem u ní neměl pocit, že obtěžuji. Jen že patřím.
Večer jsme sedávali u stolu. Já s domácím úkolem, ona s brýlemi posunutými až na špičku nosu. Občas se nade mě naklonila a tiše řekla: „Tady máš chybu, ale to nevadí. Chyby jsou pro lidi.“ Ta věta se mi vryla hlouběji než cokoliv ze školy.
Když jsem dospíval, začal jsem jezdit méně. Měl jsem své starosti, kamarády, první lásky. Babička zůstávala pořád stejná – jen trochu menší, trochu pomalejší. Vždycky mi ale nachystala můj oblíbený hrnek a ptala se: „Tak povídej. Co je nového?“ A já mluvil. Někdy hodně, jindy málo. Ale ona poslouchala vždycky stejně pozorně.
Jednou jsem přijel neohlášeně. Seděla v křesle a dívala se z okna. „Čekala jsem tě,“ řekla klidně, jako by to byla ta nejběžnější věc na světě. „Jak jsi to věděla?“ zeptal jsem se. Pokrčila rameny. „Babičky to prostě vědí.“
Pak přišly dny, kdy už nevařila. Kdy rádio zůstávalo vypnuté. Kdy se kroky změnily v opatrné posouvání. Začal jsem jezdit častěji – tentokrát já za ní. Četl jsem jí noviny, i když u poloviny článků usnula. Držel jsem ji za ruku a měl pocit, že se role vyměnily, aniž by o tom někdo rozhodl.
„Neboj se o mě,“ řekla jednou. „Já jsem měla hezký život.“
„Ale já se bojím,“ přiznal jsem.
Usmála se. „To je v pořádku. Strach znamená, že ti na někom záleží.“
V poslední den byla tichá. Jen mi stiskla ruku. „Pamatuj si,“ zašeptala, „že nemusíš být dokonalý. Stačí být laskavý.“ Pak zavřela oči.
Dnes, když si zavazuji tkaničky svému synovi, vzpomenu si na její ruce. Na trpělivost. Na ticho, které nebylo prázdné. A dochází mi ten obrat, který jsem tehdy nechápal:
Ona mě učila, jak žít.
A já se od ní naučil, jak se jednou důstojně loučit.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorova kamaráda. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
