Článek
Jmenuji se Běla, je mi osmadvacet let, a ještě před pár měsíci bych bez váhání řekla, že jsem pět let svého života prožila jako někdo, kdo nemá právo na vlastní názor, únavu ani sny. Jen povinnosti.
Davida jsem poznala ve třiadvaceti. Byl starší, klidný, pozorný. Poprvé jsme se potkali na narozeninové oslavě společného známého. Seděl stranou, usmíval se a působil trochu nesměle. „Ty jsi tady jediná, kdo se směje mým hloupým vtipům,“ řekl mi tehdy. „Tak je vyprávěj jen mně,“ odpověděla jsem a zasmála se.
Zamilovala jsem se rychle. A upřímně. Až později jsem si začala všímat jedné věci – David se na všechno ptal své mámy. Co si obléct na rodinnou oslavu, kdy jet na dovolenou, jestli je dobrý nápad změnit práci. „Ona to myslí dobře,“ říkal pokaždé, když jsem se zarazila. A já ho milovala, tak jsem to brala jako drobnost. Něco, co se časem srovná.
Po dvou letech jsme se vzali a nastěhovali se k jeho matce. Byla vdova, žila sama v rodinném domě. Druhý syn odešel už dávno do zahraničí. Zpočátku byla úžasná. Milá, usměvavá, objímala mě. „Jsem tak ráda, že tu nebudu sama,“ říkala. „Ty jsi jako dcera, kterou jsem nikdy neměla.“
První měsíce jsem se snažila. Pomáhala jsem v domácnosti, vařila, uklízela. Ne proto, že bych musela, ale protože jsem chtěla. Jenže postupně se z pomoci stala samozřejmost. „Bělo, mohla bys ještě umýt okna?“ „Bělo, polévka je málo slaná.“ „Bělo, ty fazolky David nemá rád, to už bys mohla vědět.“
David mlčel. Nebo řekl: „Nech to být, ona je stará, nemá to lehké.“
Pak přišly poznámky o dětech. „Tak kdy už mi dáte vnouče?“ „Ve tvém věku jsem už měla dva kluky.“ „Nevím, jestli jsi pro Davida ta pravá hospodyňka.“
Každé slovo mě bodalo, ale zůstávala jsem. Pět let. Pět let jsem vstávala dřív než ostatní, chodila spát poslední. Dělala jsem všechno. A slyšela, že máme být vděční. „Vždyť tady bydlíte skoro zadarmo,“ říkala. „Kdo by vám dneska takhle pomohl?“
Trvalo mi roky, než jsem Davida přesvědčila, že tohle není život. Že azyl není totéž co domov. „Mami by to ranilo,“ říkal. „A mě to ničí,“ odpověděla jsem poprvé naplno.
Když jsme jí oznámili, že se stěhujeme do nájmu, nejdřív ztuhla. „Takže mě tu necháte samotnou?“ „Neopouštíme tě,“ řekl David. „Jen chceme žít sami.“
Za pár hodin ještě znovu vybuchla. „Ty jsi nevděčnice!“ křičela na mě. „Můra, co mi rozvrátila rodinu!“ Podívala se na Davida a dodala: „Vrátíte se s prosíkem. Ona ti nikdy nedá to, co já.“
Stála jsem tam, se staženým hrdlem, a věděla, že jsem jí pět let dala všechno. A přesto to nestačilo.
Dnes už spolu bydlíme několik měsíců sami v malém nájemním bytě. Není to dokonalé, není to luxusní, ale je to náš přístav. Jsme klidnější. Šťastnější. Jeho máma pořád volá, píše, někdy vyčítá. Možná a snad jednou pochopí, že jsme nepotřebovali odejít od ní. Jen se vymanit a najít možná lepší cestu k sobě.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
