Článek
Koncentrační tábor Bergen-Belsen ležel uprostřed lesa v dolním Sasku, asi 60 km na sever od Hannoveru. První dřevěné domy tu byly postaveny v roce 1936 jako ubytování pro 3000 stavebních dělníků, kteří nedaleko pracovali. Po vypuknutí 2. světové války zabrala prázdné baráky armáda, aby tam mohla umístit válečné zajatce. V Bergen-Belsenu nejdříve trpěli Poláci, po nich Francouzi a Belgičané a nakonec sovětští zajatci. V roce 1941 jich tam živořilo 20 000 a za prvních dvanáct měsíců jich kvůli hladu a nemocem 18 000 zemřelo.
Důrazně zároveň upozorňuji čtenáře, že článek obsahuje naturální a drastické popisy životních podmínek a umírání vězňů v tomto koncentračním táboře.
V roce 1943 se na základě rozhodnutí Heinricha Himmlera stal z Bergen-Belsenu koncentrační tábor, do kterého se měli podle plánu umisťovat především Židé, kteří měli být určeni k výměně za Němce internované v zahraničí, nebo bohatí Židé, kteří měli v zahraničí rodiny a měli sloužit k vydírání. Od roku 1944 sloužil Bergen-Belsen k ubytování vězňů z jiných táborů, kteří už nebyli schopni pracovat a Němci se je z různých důvodů rozhodli ušetřit. Nakonec začal tábor sloužit i jako transitní tábor pro vězně, kteří měli být odtamtud posláni jinam. I když život v táboře nebyl rozhodně lehký a umíralo se tam na hlad a nemoci stejně jako v jiných koncentračních táborech, oproti jiným táborům se v Bergen-Belsenu tolik nezabíjelo a nebyly v něm plynové komory. Kvůli přítomnosti rodin s dětmi tábor dokonce několikrát posloužil jako ukázkový tábor pro zástupce Červeného kříže, kteří se zde měli přesvědčit, že se Němci o Židy dobře starají. Pověst zdánlivě ne tak krutého tábora vzala za své v listopadu 1944.
Do tábora byl z Osvětimi převelen Josef Kramer, který se zde stal novým velitelem. V Osvětimi Kramer předtím osobně dohlížel na likvidaci 400 000 maďarských židů, které tam během tzv. maďarské akce od května do června 1944 Němci povraždili. Kramer měl pověst neuvěřitelně brutálního člověka. Okamžitě po svém nástupu do funkce velitele Bergen-Belsenu Kramer snížil příděly jídla, které už tak byly na hraně přežití. Do té doby vězni dostávali tři jídla denně - ráno vodovou kávu a dva krajíčky chleba, k obědu smradlavou polévku z řepy a brambor a k večeru opět kávu a dva krajíčky chleba. Kramer však večerní jídlo zrušil. Protože byl z Osvětimi zvyklý na přísný pořádek, začaly se za jeho vedení rozdávat přísnější tresty a přibylo nástupů, které probíhaly v mrazivých zimních teplotách.
Na začátku ledna 1945 v táboře žilo 15 až 20 tisíc lidí ve více než devadesáti barácích, 250 v každém. Válečná situace Německa byla tehdy již katastrofální a území Říše se zmenšovalo každým dnem. S postupem spojeneckých vojsk museli Němci vyklízet všechny koncentrační tábory, protože nikdo z nich nestál o to, aby se svět dozvěděl o zvěrstvech, které tam napáchali. Nebozí vězni tak museli za strašných podmínek křižovat Německem, kde se pro ně snažili někde najít místo. Protože Bergen-Belsen ležel v relativním bezpečí od fronty, stal se cílem desetitisíců vězňů, které sem Němci dovlekli především z Osvětimi. Bergen-Belsen byl však malý tábor a měl jen omezenou kapacitu. Od ledna do března 1945 se počet vězňů zvýšil o dalších 60 000 lidí a relativně normální fungování tábora se okamžitě zhroutilo.
Všechny baráky byly najednou beznadějně přeplněné, někde se mačkalo až sedm set lidí. Byly dokonce i baráky, kam Němci nacpali tisíc lidí a na jedné posteli tak museli spát čtyři lidé. Protože do tábora přicházely další a další transporty, museli lidé ležet na blátě a sněhu pod primitivními stany mezi baráky a za chvíli už nebylo nikde volného místa. Už dříve byly hygienické podmínky v táboře katastrofální, ale to se teď změnilo v naprosté peklo. Záchod v Bergen-Belsenu tvořil jeden velký otevřený příkop, na kterém stála u země jako sedátko fošna, která byla potřísněná výkaly a krví. V přeplněném táboře zesláblí vězni už kolikrát ani nedokázali na latrínu dojít a ulevovali si, kde mohli, nebo kde se zrovna nacházeli. Fekálie tak ležely doslova všude - na zemi, na pryčnách, mezi lidmi a jejich zápach byl cítit po celém táboře.
Byl konec války, všude vládl chaos, a protože koncentrační tábory už nikoho nezajímaly, jejich zásobování potravinami se prakticky zhroutilo. Bergen-Belsen nějaké zásoby jídla ještě měl, ale ty se s příchodem nových vězňů rychle ztenčily. Příšerné podmínky způsobily naprostou katastrofu. Hlad byl tak velký, že se vězňové dopouštěli kanibalismu. Jeden z vězňů, který v táboře odklízel mrtvoly, po válce vypověděl, že každá desátá mrtvola měla odříznutý kus masa ze stehna nebo z jiné části těla. Lidé díky hladu ztráceli své fyzické rysy, začínali připomínat kostry a bylo těžké určit, jestli je to žena nebo muž.
Kromě strašlivého hladu kosila vězně ještě jedna metla, tyfus. Skvrnitý tyfus s sebou přivezli vězni z Osvětimi a tato nemoc se v přeplněném táboře rychle rozšířila. Ze strachu, aby nemoc nechytili sami dozorci, přestali se Němci v táboře objevovat a jen se spokojili s hlídáním plotu. Bez dozoru se zhroutily veškeré hygienické nařízení, strašlivě se přemnožily vši a blechy, které byly prakticky všude a nešlo se jich zbavit. Někteří vězni se je pokoušeli vybírat z hlav i z oblečení, ale většina na to rezignovala a čekala na smrt. Lidé umírali všude a mrtvoly se staly nesdílnou součástí tábora. Místní krematorium sice pracovalo na plný výkon, ale když začalo umírat 500 lidí denně a před krematoriem se začala vršit hromada vychrtlých těl, nechávali se těla lidí tam, kde zemřeli. Opuštěné mrtvoly se pak stávaly cílem krys, které se do nich hladově pustily. Tyfus zde zahubil i známou židovskou spisovatelku, Annu Frankovou.
Bergen-Bilsen
Přeživší popisovali umírající tábor jako strašidelně tiché místo, protože vězni rychle pochopili, že každé zbytečné slovo nebo nádech stojí energii a lidé nechtěli ztrácet sílu zbytečným mluvením. Vězni se už ani nenamáhali zvednout ze země kvůli pití a pili zkaženou vodu ze země z louží. V loužích byly sice výkaly a zbytky hnijících těl, ale lidem už to bylo jedno. Smrt a mrtvoly byly doslova všude. V hromadách bezvládných těl ještě dýchali živí lidé, kteří však už neměli sílu ze z těchto hromad dostat a nebyl nikdo, kdo by jim pomohl.
Jediný způsob, jakým se mohl člověk tomuto peklu vyhnout, byla sebevražda. Člověk musel sebrat poslední síly a dojít k plotu, který ohraničoval tábor. Tam byl pak zastřelen některým z dozorců. Je spočítáno, že jen v březnu 1945 hlad a tyfus zahubily 15 000 vězňů. Dohromady pak v Bergen-Belsenu zemřelo 50 000 lidí.
Britové tábor osvobodili 15. dubna 1945. V táboře bylo tehdy naživu 60 000 lidí a 70 % z nich potřebovalo akutní lékařskou péči. Britové proto z bývalého výcvikového střediska Wehrmachtu, který byl nedaleko tábora, vybudovali nemocnici, kam pak převáželi stovky nemocných denně. Přes veškerou péči zemřelo v prvních týdnech osvobození dalších 14 000 lidí, mezi těmito nešťastníky byl i Josef Čapek, který zemřel krátce po osvobození tábora. Stav ostatních vězňů se naštěstí rychle lepšil a lidé dostávali chuť žít. Britové také začali okamžitě rozdávat vězňům jídlo, klobásky, slaninu, masové koláče, sýr nebo džem. To se ukázalo být jako chyba, protože zničené žaludky vězňů nedokázaly zpracovat pevnou stravu, kterou měsíce neměly a jídlo dva tisíce vězňů zabilo. Situace se zlepšila, když britská armáda pod dohledem lékařů přivezla do tábora odpovídající potraviny, které pak vojáci vařili v polních kuchyních.
16. listopadu 1945 se konal proces s dozorci a dozorkyněmi z Bergen-Belsenu. Trest smrti oběšením dostalo 11 Němců včetně Kramera, 14 jich bylo osvobozeno. 30 dalších dozorců bylo odsouzeno k odnětí svobody v různé délce trestu.
Krutosti pochodu do koncentračního tábora Bergen-Bislen a jeho hrůzy popsala v roce 2006 například přeživší židovka, paní Anita L., která přežila jednak nucené práce v továrně na papír, poté byla spolu se sestrou zatčena při pokusu o útěk do Francie. V roce 1943 byla deportována do Osvětimi, kde se stala dokonce členkou ženského orchestru. V roce 1945 absolvovala pochod smrti do tábora Bergen-Bilsen a 15. 4. 1945 se dočkala osvobození britskou amrádou. V roce 1946 poté emigrovala do Británie a později spoluzaložila - English Chamber Orchestra.
Další z pamětnic hrůz Bergen-Bilsenu, paní Alžběta Sommerová-Lefkovitsová (1904–1994) byla po dlouhém pronásledování a skrývání na Slovensku deportována spolu se dvěma dětmi v listopadu 1944 do Ravensbrücku, kde zemřel její starší syn Pavel. V březnu 1945 šla s mladším Ivanem (1937) v pochodu smrti do Bergen-Belsenu. Ve své knize „I vy jste v tomhle pekle?“ (Tridáda, Praha, 2019) vzpomíná: „Z Ravesbrücku jsme byli zvyklí na mrtvé, na zastřelené nebo na ty, pro něž ostnatý drát (nabitý elektřinou – pozn. ad.) představoval vykoupení. Mrtvoly, které jsme spatřili po příjezdu do Belsenu, byly jiné. Nebyla to vychrtlá těla vězňů, nýbrž pouhé kostry, zbavené svých ubohých cárů. Kolik utrpení, hladu a muk tomu předcházelo?“
Její syn Ivan Lefkovits přežil, stal se imunologem. V rozhovoru pro Paměť národa popisuje, jak to v Bergen-Belsenu na jaře 1945 vypadalo: „Šli jsme podél těch baráků, a to už to tam bylo v takovém rozkladu, že mrtvé neodklízeli, nebo možná odklízeli, ale ne dost rychle. A kolem té cesty a opřené o baráky byly mrtvoly. V pozadí jsme viděli, ani nevím, jestli jsem já to viděl, ale rozhodně pár minut poté, když jsme vešli do baráku, tak se o tom mluvilo, že za těmi všemi baráky jsou haldy mrtvol.“
Dnes je samozřejmě možné místo navštívit a vzdát hold obětem tohoto krutého koncentračního tábora. Na místě stojí muzeum a pamatník. Nalezneme zde třeba i hrob Anny Frankové.
Hrob Anny Frankové
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Koncentra%C4%8Dn%C3%AD_t%C3%A1bor_Bergen-Belsen
https://www.armyweb.cz/clanek/pribeh-pekla-na-zemi-jmenem-bergen-belsen
https://www.zwangsarbeit-archiv.de/cs/zwangsarbeit/ereignisse/15-april/index.html
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/druha-svetova-valka-koncentracni-tabor-bergen-belsen-75-let-osvobozeni_2004151253_wei
https://armadnizpravodaj.cz/historie/uplynulo-77-let-osvobozeni-tabora-bergen-belsen/
