Článek
Jmenuju se Šárka, je mi 32 let, a kdybych měla spočítat, kolikrát mi moje tchyně radila, jak mám žít, asi bych musela koupit pořádně velký sešit.
Od chvíle, kdy jsme se s manželem vzali, měla potřebu mluvit do všeho – ale opravdu do všeho. Výchova dětí? „To dítě nechte víc brečet, jinak si vás omotá kolem prstu.“
Úklid? „Tyhle hadry nejsou dobré, tvoje maminka tě tohle nenaučila?“
Jídlo? „A to jim dáváte k večeři? Já jsem svému synovi dělala vždycky polévku.“
A dokonce i řízení auta. Jednou mi seděla na místě spolujezdce a s rukou pevně sevřenou madlo dveří dramaticky zasyčela: „Tady bys měla brzdit o tři metry dřív!“
Když neposloucháš, zařídím si to jinde…
Jenže jakmile jsem její „dobré rady“ nebrala jako posvátné zákony, začala přitvrzovat. Až jednou překročila hranici – začala si stěžovat u mojí maminky.
Zprvu jen nenápadně.
„Paní Evo, Šárka je hodná, ale ona toho moc neumí…“
„Nevím, jak ji to učili doma, ale uklízet by fakt měla jinak…“
Mamka to brala s přehledem a noblesou. Je to typ člověka, který se umí usmívat, i když jí někdo neoprávněně sahá na děti.
Ale tchyně se rozjela – a to už byl problém.
Začala naší mámě psát dlouhé SMS plné jedovatostí, volala jí, aby si „postěžovala, jak to ta vaše holka všechno dělá špatně“, a dokonce jí jednou řekla větu, která nakonec spustila lavinu:
„Vy byste měla Šárku víc vést, protože takhle nezvládá rodinu.“
A pak to přišlo – odpověď, která věci obrátila naruby
O ničem jsem netušila. Jen jsem si všimla, že tchyně je poslední dva týdny podezřele zticha. Žádné telefonáty, žádné narážky, žádné „já vydržím, ale děti takhle prostě vychovávat nemůžete“.
Doma byla idylka, jakou jsme už dlouho nezažili.
Až jednou, když jsem seděla s mamkou u kávy, zeptala jsem se:
„Mami… proč máma od Petra tak zmlkla? Že by stonala? Nebo se neurazila kvůli něčemu, co jsem řekla?“
Maminka se zasmála, takovým tím smířlivým, vítězným smíchem.
„Šári, já jsem jí jen jednou odpověděla. A zřejmě to stačilo.“
Sedla jsem si blíž. „No tak povídej! Co jsi jí řekla?“
Mamka se napila a klidně pronesla:
„Když si naposledy stěžovala na tvůj úklid, vaření, děti a bůhví co ještě, tak jsem jí řekla:
‚Podívejte, paní Jano… jestli jste svého syna vychovala tak skvěle, jak si myslíte, tak jste vychovala skvělého muže. A on si vybral moji dceru. Takže si buďte jistá, že dělá všechno správně.‘
A pak jsem dodala:
„A jestli máte potřebu někoho vychovávat, zkuste to doma. Já své dítě nechám žít tak, jak chce.‘“
Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. „Tys to fakt řekla?“
Mamka se jen spokojeně usmála. „A velmi klidně.“
Tchyni zamklo – a manžel vybuchl smíchy
Když jsem to večer řekla Petrovi, chytil se za hlavu a začal se smát tak, že mu tekly slzy.
„Moje máma? A drží pusu? To snad ani není možné!“
Pak se rozesmátý otočil ke mně, poplácal mámu po rameni a řekl:
„Mami, děkuju. Já jsem myslel, že už to jinak nepůjde.“
A měl pravdu. Nám oběma se ulevilo.
A jak je to dnes?
S tchyní se bavím dál – ale opatrně, s odstupem. Ona si teď pečlivě hlídá, co řekne. Je vidět, že se bojí, že by mamka mohla zopakovat další „výchovnou lekci“.
A já? Když mě někdy píchne rýpanec nebo poznámka, jen si vzpomenu na mamčinu větu:
„Vychovala jste skvělého muže. A on si vybral moji dceru.“
A hned mám lepší den.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
