Článek
Jmenuju se Libor, je mi dvacet osm a od svatby žijeme s Eliškou ve dvoupokojovém bytě na okraji města. Není to žádný luxus, ale máme tady klid, rodinné fotky na poličkách a dvouletého Matyáše, který dělá nepořádek rychleji, než ho stíhám uklízet.
Jenže rodinný klid? Ten nám dlouho kazili moji „oblíbení“ tchyně a tchán.
„Libore, ty zase nakupuješ takhle?“ řekla tchyně pokaždé, když otevřela naši lednici. „Tohle maso je moc tučné, tohle máslo je podřadné… a ty jogurty bez tuku jsou úplně k ničemu, to víš.“
Tchán zase měl potřebu dohlížet nad každou technickou drobností.
„Tohle jsi montoval ty?“
„Ano,“ odpověděl jsem klidně.
„Hm… zajímavé. Já bych to teda udělal jinak. Ale nevadí, každý nemůže být manuálně zdatný.“
Byli oba učitelé. A podle nich měli nejen žákům, ale i nám co předávat.
Jejich oblíbená věta?
„Nikdy jsme nad tebou nezlomili hůl, Libore… ještě z tebe něco bude.“
Eliška se mě snažila utěšovat.
„Nevšímej si toho, oni jsou prostě takoví. Chtějí mít poslední slovo.“
„Já vím,“ odtušil jsem. „Ale někdy mám pocit, že jsem jejich žák, ne zeť.“
Jenže já byl od přírody smířlivý. Nechtěl jsem dělat scény. Nechtěl jsem Elišku stavět mezi mě a její rodiče. Tak jsem to všechno vstřebával.
Jak mám řídit.
Jaké boty mám nosit.
Jak přesně mám vyměnit žárovku.
Jak vychovávat syna.
Jak mluvit v práci s lidmi.
Bylo to neustálé zahlcování radami, o které jsem nestál.
A pak se stalo něco, o čem se mě snažili přesvědčit, že je to „šumák, drobnost, která se přece stane každému“.
Jenže to nebyla drobnost.
Tchánova nehoda
Byl jsem zrovna s Matym na hřišti, když mi volala Eliška. Z jejího hlasu jsem poznal, že něco není v pořádku.
„Libore… táta měl nehodu. Vážnou.“
Zamrazilo mě.
„Proboha, je v pořádku?“
„Jo… fyzicky ano. Ale… byl na vině. A bude z toho průser.“
Později mi tchán všechno řekl sám, i když nerad.
„No… trochu jsem přecenil přednost. A oni tam byli nějak moc rychlí…“
Jenže realita byla jasná:
Zavinil těžkou nehodu. Dostal podmínku. A přišel o řidičák.
Ten člověk, který mě poučoval o každém manévru v autě, teď nesměl řídit.
A tchyně? Ta dopadla podobně.
O pár měsíců později přišla domů bledá jak stěna.
„Měli jsme inspekci,“ řekla neochotně.
„A?“ zeptala se Eliška.
„Prý mám nevhodné způsoby, přílišný nátlak na žáky… dostala jsem napomenutí.“
Pak to pokračovalo:
Stížnosti od rodičů.
Další kontrola.
A nakonec výpověď.
Ta žena, která nás peskovala za každý detail, která věděla „jak se to má dělat správně“, najednou nevěděla, jak dál.
A pak přišla ta chvíle, kdy chtěli celou věc utajit
Dlouho mlžili.
„To nic není, Libore, jen taková formalita…“
„Tati, prosím,“ řekla Eliška tiše, „řekni mu, co se stalo. Jsme rodina.“
Tchyně se dívala do země.
„Možná jsme vám… trochu moc lezli do života,“ připustila po dlouhém tichu.
Tchán jen přikývl.
„Člověk si někdy musí dát facku od života, aby pochopil, že nemá co poučovat ostatní.“
Podíval jsem se na ně.
Bylo mi jich líto. A zároveň jsem cítil zvláštní úlevu — ne proto, že se jim něco stalo, ale proto, že poprvé přiznali vlastní omylnost.
„Víte,“ řekl jsem opatrně, „my vás nechceme mít daleko. Jen… nám dejte trochu prostoru. Učíte celý život. Ale my se chceme učit sami.“
Tchyně se poprvé po letech neusmála povýšeně, ale smutně a lidsky.
„Nebudeme vám už do všeho mluvit, Libore. Aspoň se o to pokusíme.“
A to stačilo.
Byl to malý krok.
Ale v našem rodinném světě obrovský.
Závěr
Od té doby se naše vztahy nezměnily úplně. Občas tchyně zase něco utrousí, tchán si rýpne. Ale už to není ze shora. Ne tak zjevně. Ne s pocitem, že jsou „ti moudří“.
Život je přeučil víc než já kdy mohl.
A možná… možná právě díky tomu máme dnes šanci být skutečně rodina — ne učitelé a žák, ale lidi, kteří se navzájem učí respektovat.
Příběh byl napsán na základě vyprávění a zkušenosti autorova kamaráda. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
