Článek
Jmenuju se Jana, je mi 37 let, mám syna Káju a manžela, kterého miluju… a k tomu tchyni, která byla celý život provozní restaurace. Což by bylo skvělé, kdyby tu práci nechala za dveřmi podniku. Jenže ne – mojí ledničkou se zabývala s větší péčí než jejím vlastním zdravím.
Kdykoli přišla na návštěvu, sotva si sundala boty, už mířila do kuchyně.
A já, ať jsem se snažila sebevíc, věděla jsem, že se na to zase nedá dívat.
„Jani, tohle se má skladovat úplně jinak…“ začínala pokaždé.
„Jani, to maso je v tom sáčku už dlouho, ne?“
„Jani, to mléko není BIO? Ty nekupuješ BIO?“
Byla to taková její nemoc z povolání.
Jenže já jsem z těch jejích kontrol už byla na prášky.
Den, kdy mi došla trpělivost
To bylo jedno úterý. Byla jsem po práci unavená, Kája zlobil, manžel měl dlouhou směnu a já jsem měla chuť prostě jen vypnout. Věděla jsem ale, že tchyně se chystá „na chvilku“ zastavit.
To její „na chvilku“ většinou znamenalo kompletní inventuru kuchyně.
A já jsem si najednou řekla:
Dost. Takhle to už dál nejde.
Vzala jsem lísteček, nalepila ho doprostřed horní police lednice a napsala krátký, velmi stručný, velmi trefný vzkaz:
„Milá Jano (ano, to jste vy, mami).
Lednici kontroluji já.
Vy si, prosím, zkontrolujte své poznámky.“
Jenže… než jsem lístek zavřela do lednice, zvažovala jsem ostřejší verzi.
A nakonec tam zůstala ta ostřejší.
Ta, kterou opravdu nechcete číst, ale přesně víte, co v ní je.
Něco jako:
„Tohle je moje lednice.
Nesahejte mi na ni.
Vaše nemoc z povolaní tady nemá šanci.“
Krátké. Ostře vyhraněné. Nechutně pravdivé.
Tchyně přichází… a nachází vzkaz
Přišla v dobré náladě, přinesla bábovku a sotva odložila tašku, zamířila rovnou k lednici.
„Jani, já se jen podívám, jestli tu máš…“
Pak ticho.
Dlouhé ticho.
A já jsem slyšela jen to, jak stojí nad lístkem a její dech se mění.
„To myslíš vážně?“ ozval se chladný hlas.
„Myslím,“ odpověděla jsem pevně.
Srdce se mi klepalo jak starý budík, ale stála jsem si za tím.
„Takže já sem přijdu, chci ti pomoct a ty na mě takhle?“
„Nechci, abyste mi pomáhala tam, kde to nechci,“ řekla jsem a udržela oční kontakt.
„Ale vždyť to dělám pro Káju!“
„A já to dělám pro sebe. Abych se doma cítila dobře.“
A tak to šlo několik minut – výměna názorů, která byla prudká, ale očistná.
Poprvé jsme si obě řekly věci, které v nás ležely roky.
Nečekané ticho a pak… první úsměv
Tchyně se nakonec posadila ke stolu a jen si povzdechla.
„Víš, já jsem prostě zvyklá všechno hlídat. Dělala jsem to celý život. A myslela jsem, že to oceníš.“
„Oceňuju,“ řekla jsem. „Jen ne tady. Ne v mojí kuchyni. Ne v mé lednici.“
A pak se to stalo.
Tchyně se zvedla, znovu otevřela lednici, podívala se na ten lístek…
a poprvé se pousmála.
„No,“ řekla, „upřímné to rozhodně je.“
Zlepšení? Ano. Dokonalost? Ne. Ale aspoň něco mezi tím
Od té doby se věci změnily.
Kdykoli přijde, udělá už jen to, co jí dovolím.
Občas sice stále utrousí:
„Tohle bys měla dávat na spodní polici…“
Ale já už jen odpovím:
„Chceš lístek verze dvě?“
A ona se směje.
Směje se pokaždé, když otevře lednici, protože teď tam na ni občas opravdu nechávám malé, nevinné lístky:
„Nesahat.“
„Jen se dívat.“
„Už jsi zase tady?“
A ona už to bere s nadhledem.
A já taky.
Protože jednou jsem se prostě trefila do černého.
A od té doby – místo bojů – máme v kuchyni trochu humoru. A mnohem víc klidu.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
