Článek
Jmenuju se Jiří, je mi třicet a s manželkou Markétou zatím žijeme sami, bez dětí. Jsme spolu šest let, z toho čtyři roky známe její mámu — moji tchyni. Musím říct, že mi dlouhou dobu připadala jako docela fajn ženská. Nepletla se nám do života, radami šetřila a působila spíš jako někdo, kdo má vlastní starosti.
Zvykem v naší rodině bývalo dávat si k narozeninám stírací losy. Brali jsme to jako takovou milou tradici — občas někdo vyhrál stovku, někdy nic. Spíš šlo o legraci než o nějaké očekávání.
Letos jsem měl narozeniny já. Sešli jsme se u nich doma na malé oslavě, nic velkého. Tchyně mi mezi balíčkem ponožek a domácí štamprlí přistrčila obálku.
„A tady máš ještě něco na štěstí, Jirko,“ řekla, tak mile, jak jsem byl zvyklý.
Uvnitř byly tři stírací losy.
Doma jsem je postříhal, sedl si ke stolu a začal seškrabávat pole. První nic. Druhý taky nic. A pak třetí… oči mi vylítly z důlků.
Výhra: 80 000 Kč.
„Markéto, pojď sem!“ zakřičel jsem.
Přiběhla a když viděla los, zakryla si pusu.
„To si děláš srandu! Od mámy?“
„Jo. Tohle bude nejlepší narozeninovej dárek, co jsem kdy dostal.“
Byli jsme oba nadšení. Nebyl to majlant, ale osmdesát tisíc nenajdeš na ulici každý den. Domluvili jsme se, že část dáme stranou a část využijeme na plánovanou dovolenou.
Netajili jsme to. Neviděl jsem důvod. A když tchyně volala a ptala se:
„Tak co, Jirko? Něco jsi vyhrál?“
odpověděl jsem upřímně:
„Jo, docela jo. Osm desítek.“
Nastalo ticho. Takové to ticho, které člověku zamrazí v zátylku.
„Kolik že?“ zopakovala.
„Osmdesát tisíc,“ řekl jsem a čekal, že se se mnou bude radovat.
Jenže místo toho přišla věta, která mi změnila tep.
„No tak to bychom se měli domluvit, kolik mi dáte. Půlka by asi byla fér, ne?“
Zůstal jsem úplně konsternovaný.
„Prosím? Proč půlka?“
„Protože jsem ten los koupila. A taky proto, že jsem vám tolik pomáhala… starala jsem se o Markétu, když jste začínali, přece jsme vám pomohli se svatbou… to se počítá.“
To už jsem jen otevíral pusu dokořán.
Markéta na mě koukala, jako kdyby právě spadla z Marsu.
„Mami, to nemyslíš vážně,“ vložila se do hovoru.
„Myslím naprosto vážně,“ odsekla tchyně. „Jestli jste vyhráli díky mně, tak mám nárok.“
Nedokázal jsem to vůbec pobrat. Najednou jako by před námi nestála žena, kterou jsme znali čtyři roky, ale někdo úplně jiný. V očích měla zvláštní tvrdost, kterou jsem u ní ještě nikdy neviděl.
„Podívej,“ řekl jsem klidně. „Tys los darovala. To znamená, že výhra patří tomu, komu jsi ho dala.
Ale nechci, aby se z toho dělala nějaká věda. Jestli sama potřebuješ peníze, můžeme ti půjčit. Ale není důvod chtít půlku.“
„Půjčit?“ zvýšila hlas. „Tak to tedy ne! Já mám nárok!“
A pak to přišlo.
„Jestli jste takoví nevděčníci, tak nevím, proč s vámi vůbec ztrácím čas!“
Klapnutí telefonu.
Seděli jsme s Markétou na gauči jako opaření.
„Tohle… tohle jsem nečekala,“ šeptla manželka.
„Já taky ne,“ řekl jsem. „Ale takhle se přece rodina nechová.“
Tchyně se urazila. Nebrala telefony, neodpovídala na zprávy, na žádné oslavy nechodila. Trvalo to týdny.
Urazila se proto, že jsme jí nedali peníze, které jsme neměli povinnost dávat.
A víte co?
Za tu dobu jsem pochopil jednu věc — člověk skutečně pozná charaktery, až když jde o peníze.
Nakonec se ozvala. Po více než měsíci. Jen krátká zpráva:
„Měla jsem čas si to promyslet. Ale omlouvat se nebudu.“
Odpověděl jsem stručně:
„Nikdo po tobě omluvu nechce. Jen respekt.“
A dál?
Vztahy se srovnaly jen částečně. Už to nikdy nebude jako dřív. Přesto věřím, že je lepší znát pravdu, než žít v iluzi.
A ty osmdesát tisíc?
Ty nám nakonec daly mnohem víc než jen dovolenou.
Daly nám otevřené oči.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorova kamaráda. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
