Článek
Z vlastností, které si při jednom z průzkumů Češi nejvíce připisovali, se jednalo například o závist (z 28%), konformitu (15%) a vychytralost (15%). U pozitivních vlastností uváděli respondenti například pracovitost (17%) a také smysl pro humor (8%).
K otázce národní povahy Čechů se vyjadřuje také řada novinářů a publicistů. Nalézt a zobecnit společné prvky české národní povahy je veskrze velmi troufalé a je v této souvislosti patřičné hovořit spíše o obecném konsensu, odhadu než o danosti, nehledě na to, že český charakter a povaha se vyvíjí v závislosti na čase. Důležitým předpokladem určení české povahy je národní identita. Ta spočívá v jednotném území, společné řeči, společných sociálních institucích či dějinách.
Na národní povahu Čechů je nutné pohlížet z perspektivy místní a časové. Určitá odnož české národní povahy se vyskytuje právě v závislosti na místě (krajové odlišnosti, poloha ČR) a času či historickém období (ovlivnění dobou, historickými událostmi). Je zajímavé podívat se na povahy v Česku v závislosti na poloze sever-jih. Na severu Evropy jsou dle výzkumníků lidé více uzavření, na jihu více bezprostřední. Odborníci se domnívají, že Češi představují relativně zlatý střed povah. I tak ovšem existují krajové odlišnosti, kdy na Moravě jsou lidé možná více citovější, v Čechách střídmější, uzavřenější.
Hledisko časové: Někteří ji hodnotí jako relativně neměnnou záležitost, kdy česká národní povaha je dosti stálým fenoménem, který se v čase příliš nemění. Jiní se přiklánějí spíše k verzi občasných obměn národní povahy, která byla vždy ovlivňována okolnostmi z vnějšku. Historicky typické je vyhýbání se konfliktům, či často pasivní odpor. Ten je relativně neměnný a projevoval se například u obrazu vojáka Švejka, či u pasivní rezistence po Mnichovské dohodě roku 1939. Nedůvěřivý postoj ke strukturám se opírají o historické události z dob 16. století (nesnášenlivost ke strukturám vládnoucích Habsburků) či vůči tlaku komunismu z let 1948-1989. Sociolog Havelka tvrdí, že „Čech se projevoval stylem, jakým byl tlačen dějinnými okolnostmi“.
Jaké jsou rysy povahy Čechů
Českou národní povahou prostupuje několik vlastností, které se více či méně objevují ve zjištěních různých studií a článků.
Rovnostářství či jinými slovy určité egalitářství. Hovoří o něm především publicista Krystlík. Poukazuje na českou „malost“, „průměrnost“. O této vlastnosti dále píše: „České egalitářství nepřipouští, aby vzorovou roli zastával výjimečně úspěšný nebo výjimečně nadaný jedinec. Vzorem může být jen člověk, jehož výsledky jsou dosažitelné všemi.“ O smyslu pro rovnost se zmiňuje L. Frýbort, který jej popisuje jako „plebejské rovnostářství“ a pro něj typické oslovení, „Čau, vo*e!“. K této vlastnosti poznamenává: „Kdo by chtěl v Čechách imponovat exkluzivitou, postavením či vybraností, sklidí nejspíše posměch.“
Výše zmínění poukázali také na to, že tato vlastnost poté často sklouzává do nedůvěřivosti, až závistivosti. Co se týče nedůvěřivosti, jedná se především o nedůvěru vůči cizincům, politickým institucím, neznámým situacím. Jiní odborníci poukázali i na nedůvěřivost a opatrnost vůči neznámému, jakožto typickou českou vlastnost. To souvisí rovněž s jistou „středovostí“ (zmíněná a korespondující i s předchozí kapitolou o geografické středovosti Česka), prolínáním různých aspektů osobnosti (emocionálnost-racionalita, role-osobnost, formálnost-neformálnost.
Naopak zjištění mnoha badatelů ukazuje také na možná typickou stránku české povahy, kterou je tvořivost, vynalézavost, kreativita.
Další typickou povahovou vlastností se zdá dle různých autorů být také jistá nerevolučnost, pohodlnost. Jiní hovoří až o zbabělosti. Souvisí si s tím jisté chytráctví, filozofující, protirevoluční povaha. O těchto charakteristikách se zmiňují již uvedení badatelé J. Bouzek, L. Frýbort a také T. Krystlík. L.Frýbort o české „pohodlnosti“ tvrdí: „Česká králičí většina se pokaždé boje zalekne, zatáhne své beztak už krátké uši, hbitě si spočítá své síly a prohlásí je za nedostatečné, aby byla nějaká výmluva pro nestatečnost.“
Frýbort upozorňuje i na relativně dosti pro Čechy typický náboženský skepticismus, či dokonce bezbožnictví. Mluví také o povrchnosti ve víře. Dle něj jsou, co se týče duchovních otázek, přítomné u Čechů závěry povětšinou spíše filozofické, než náboženské.
Stejní autoři také zjistili u české národní povahy nápadnou rozkolísanost mezi skromností, sebepodceňováním a sebepřeceňováním a přeháněním. Jde tedy o jistou emoční nevyrovnanost. S citovostí může do jisté míry souviset i badateli zmíněné přehánění, exaltované vyjadřování, které je často dle něj prezentováno i v médiích. Svědčí o tom citace z nejmenovaných novin: „České mužstvo pokořilo“, namísto „zvítězilo“ nad soupeřem či Češi „padli“, namísto „byli poraženi“.
Jak nás vidí cizinci
Odborníci zmiňují několik případů, kdy se cizinci pokoušeli českou povahu charakterizovat. Dle nejmenované chorvatské studentky jsou Češi mírumilovní, vzdělaní, mají smysl pro humor, ale na druhou stranu neprůbojní. Dle nejmenované německé spisovatelky jsou Češi (především ve firmách) ne příliš přizpůsobiví, obtížně řiditelní (docela individualisté), mají však také dle ní dobré nápady, které však nedokáží příliš prosadit. Dále byly výzkumy cíleny na představy Rakušanů a Češích. Dle nich jsou Češi přátelští, pracovití, veselí, pohostinní, ale na druhou stranu také nepořádní, závistiví, a rovněž nacionalističtí.
Jak vnímáte českou povahu vy?
Máme rysy výše popsané, nebo je to úplně jinak?
Zdroje informací:
PRUCHA, J. Interkulturní psychologie. Portál, Praha: 2004. Vyd. 1
BOUZEK, J. Jak se domluvit s jinými. TRITON, Praha: 2008. Vyd. 1.
NOVÝ, I. SCHROLL-MACHL, S. Spolupráce přes hranice kultur. Management Press, Praha, 2005.
KREJČÍ, J. O češství a evropanství. Amosium servis, Osnabruck: 1993. Vyd. 1.
HAVELKA, M. Skupinové mentality. Sociologický ústav Akademie věd ČR: 2002. S. 31.
Článek „Zvláštnosti české povahy“, 28.4.2010, autor: Tomáš Krystlík
Článek „O české povaze“, 12.3.2010, autor: Luděk Frýbort
