Článek
Samoživitelky to nemají lehké v žádném případě.
Velmi je obdivuji za to, jak dokáží skloubit péči o dítě nebo děti s prací, případně s tahanicemi s otcem o výživné. Samozřejmě v jejich fungování hraje roli více faktorů. Jednak je důležité, do jaké míry se do pomoci matce zapojuje rodina, ať prarodiče, nebo zmíněný otec. Případně se maminky mohou opřít někdy i o známé a kamarádky.
Tyto ženy bojovnice žijí v naprosté většině v nájemních bytech. Úsilí je stojí jednak řešení dětí, jejich umístění do školky, prospěch ve škole, chování, zdraví, vztahy s ostatními dětmi, otcem a jiné trable. Pokud nemohou sehnat práci, jejich s nadsázkou každodenním chlebem jsou také úřady, úřady, úřady. Aby vyžily z jednoho platu a ještě uživily dítka, musí vyřizovat přídavky, příspěvek na bydlení, často zálohové výživné, pokud otec na potomka neplatí. Nezřídka řeší docházku na Úřad práce, často navštěvují rekvalifikační kurzy nebo žádají o dávky hmotné nouze.
Přitom se mnoho z nich pohybuje neustále „na hraně“. Jak finančně, tak psychicky, často i zdravotně. Výsledek překročení hranice pro důstojný život směrem k nezvládání situace je nutnost braní půjček a jejich následná neschopnost je splácet. Nebo například kvůli častému zvedání nájmu ze strany majitele neschopnost jej hradit a poté ztráta bydlení.
Hrana je u mnohých matek samoživitelek neustále přítomna. Nejsou schopny si tvořit finanční rezervu. Jakmile se jim pokazí pračka, musí sáhnout do peněz na nájem a berou půjčky. Ty získávají nejčastěji od nebankovních společností s vyššími úroky a horšími podmínkami, jelikož banka jim často nepůjčí. Následně ji nemohou splácet a dostávají se do dluhového kolotoče. Jsou pak ještě více ve stresu. Ruku v ruce se s tím pojí jejich nízká finanční gramotnost. Pokud mají nějaké peníze bokem, velmi často je prostě utratí za věci, které nejsou potřebné, a které by si jinak nemohly dovolit, anebo třeba za cigarety či alkohol.
Velkou otázkou je, v jaké míře si za svou špatnou situaci mohou samy.
Ze své zkušenosti bych řekl, že tak ze čtyřiceti procent případů.
Za případy těch, které si za svou situaci nemohou, stojí vícero příčin. Nejčastěji je to nutnost odejít od partnera z důvodu domácího násilí, alkoholismu, gamblerství, patologického braní půjček, opakované nevěry či jiných podobných škodlivých jevů.
Obrovským fenoménem (i u těchto matek je velké procento těch, které se na tzv. hranu dostaly cizím přičiněním) jsou ale matky a následně děti „azyláků“.
Jedná se o specifickou skupinu žen, matek samoživitelek, které si vytvořily motivační (nebo spíše demotivační) strategii závislosti na sociálních službách. U mnohých tato strategie začíná narozením matce, která již „pendluje“ mezi azylovými domy. Toto dítě se naučí vzorce chování a životní strategie matky, které přirozeně přejímá. Pro ně je přece normální být závislý na sociálních dávkách. „Proč se snažit najít si nájem, když je mi na „azyláku“ dobře a do jisté míry se o mě sociální služba postará.“ „Proč se snažit najít si mizerně placenou práci za 17 000 korun čistého, když mi stejně velkou část sebere exekutor. Vždyť na dávkách nemám o moc míň a na to mi sáhnout nemůže.“
Ve velké míře se s demotivací těchto maminek pojí jednak nižší inteligence (samozřejmě zdaleka ne u všech!), přemíra volného času, a z toho plynoucí vyhledávání úniků v alkoholu, cigaretách, v nezanedbatelné míře také v drogách a ve střídání povrchních známostí s muži podobné inteligence.
Pracovnice azylových domů, ač se snaží tyto ženy motivovat sebevíc, narážejí často na jejich pouze povrchní až předstíranou spolupráci k aktivnímu řešení jejich situace.
Kromě toho ženy z azylových domů jsou takzvaně „přepečované“. Pravidelnou potravinovou pomoc využívají často ze strany více organizací. Pomáhají jim: samotný domov, charity, terénní asistenční služby, někdy částečně i rodiče. Prostě spadnou do jisté pohodlnosti. Spolu s demotivací z výše popsaných důvodů se pak vytváří určitý bludný kruh a rodinné zacyklení.
Vím o vícero případech matek, které prošly azylovými domovy, je jim přes padesát (ano, některé z nich se takzvaně zvedly, pracují a normálně fungují) a nyní jsou uživatelkami těchto služeb jejich děti vykazující úplně stejné vzorce chování, jednání a myšlení jako jejich maminky. Člověk má pocit, že tyto děti se z životních vzorců matek nedokáží a ani nechtějí vyvázat. „Prostě tak žije moje matka, tak je to normální.“
Otázkou zůstává, do jaké míry jim tento způsob života vyhovuje a do jaké se z něj tyto matky chtějí vyvázat. Záleží asi nejen na rodinných vzorech dotyčné, ale zkrátka na souhrnu osobních a osobnostních faktorů. A možná je to i o štěstí. Asi je to v jejich případě trochu nepravděpodobné, ale každá z žen přece může potkat muže, který se jí s dětmi ujme a který jí „ze dna“ pomůže „nahoru“. Je však třeba hlavně chtít a nepoddávat se osudu.
Argument, že se ze závislosti na „azyláku“ vyvázat nejde, není neprůstřelný. Vždy, pokud daná žena najde vůli, se postupnými krůčky může vydrápat k normálnímu životu (tzn. nájemní byt, práce, vytvoření alespoň drobné finanční rezervy).
Zdroje:
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-matky-s-detmi-kocuji-po-azylovych-domech-najit-byt-je-cim-dal-tezsi-239015
https://socialniprace.cz/article/vnimane-potreby-klientek-azylovych-domu-pro-zeny-a-matky-s-detmi/
A vlastní autorské zkušenosti v rámci profese sociální práce.
