Článek
Nikola začala mlčet, mluvit ve zkratkách, zavírat se do pokoje. Chápala jsem to, brala jsem to jako období, které přejde. Ale i tak jsem cítila, že ji tíží něco víc než jen hormonální bouře. A pak přišly Vánoce – a jeden malý dopis, který všechno změnil.
Nikdy jsem na náš vánoční zvyk nezanevřela. Když byla Nikola malá, psaly jsme dopisy Ježíškovi společně. Ona kreslila hvězdičky, já jí pomáhala s písmenky. Poslední roky už to brala s rezervou – přece jen, je jí čtrnáct – ale tradici dodržovala. Letos mi ale oznámila:
„Mami… já mám hotovo. Můžeš si to přečíst, kdybys chtěla.“
Podala mi složenou obálku, popsanou jejím krásně nedokonalým rukopisem. Usmála jsem se, i když jen napůl. V duchu jsem si říkala, že tam asi bude seznam všeho, co „nutně“ potřebuje – nový telefon, paleta stínů, nějaké drahé boty. Puberta má svá pravidla.
Večer jsem si sedla ke kuchyňskému stolu, zapálila si svíčku a obálku otevřela. A sotva jsem přečetla první řádek, něco se ve mně pohnulo.
„Milý Ježíšku, já vím, že nejsem úplně malá. Ale letos to není o věcech.“
Polkla jsem. Pokračovala jsem ve čtení a cítila, jak se mi krk stahuje.
„Chtěla bych, aby se uzdravila babička. Vím, že už je stará a unavená, ale chybí mi, jak mě vždycky hladila po vlasech a říkala, že na mě myslí. Bojím se o ni.“
V tu chvíli se mi do očí nahrnuly první slzy. Maminka byla poslední měsíce opravdu nemocná, a i když jsme se snažili držet se, Nikola si zjevně nesla stejný strach jako já – jen o tom nemluvila.
Další řádek mě úplně rozložil.
„A taky bych chtěla, aby se to mezi mnou a mámou dalo zase do pořádku. Hodně se na mě zlobí a já na ni taky, ale nechci to tak. Chybí mi, jak jsme si povídaly. Neumím to říct nahlas, tak to píšu sem.“
Musela jsem dopis na chvilku položit. Na papír mi dopadla kapka – pak druhá. Utřela jsem je, aby nezničily její písmo, ale čím víc jsem četla, tím těžší to bylo.
„A kdyby to šlo, Ježíšku, dej mi prosím víc odvahy mluvit. S mámou, s babičkou, se sebou. Nějak se v sobě poslední dobou ztrácím.“
Ještě tam byl malý dovětek, úplně na konci, dětský a zároveň bolestně dospělý:
„A kdybys měl nějaký čas navíc… byla bych ráda, kdyby mě máma zase viděla. Opravdu viděla.“
Dopis jsem držela v rukou jako něco posvátného. Jako by ty řádky strhly zdi, které mezi námi poslední rok rostly. Najednou jsem pochopila, že Nikola není jen vzdorovitá puberťačka – byla zmatená, vyděšená, nejistá. A já… možná jsem si toho všimla pozdě.
Když přišla ze školy domů, slyšela jsem její kroky po schodech. Zastavila se ve dveřích kuchyně.
„Ahoj, mami…“
Nevydržela jsem to. Šla jsem k ní, vzala ji do náruče a objala tak pevně, jak jsem snad ještě nikdy.
„Mami?“ ozvala se překvapeně. „Co se děje?“
Přitiskla jsem ji k sobě ještě víc. Vdechla jsem její vůni – směs šamponu a něčeho, co mi pořád připomínalo malou holčičku, kterou jsem kdysi nosila na zádech.
„Nic…“ zašeptala jsem rozechvěle. „Nebo vlastně všechno.“
Odtáhla se a podívala se na mě podezíravě.
„Ty brečela? Mami? Co se stalo?“
Usmála jsem se přes slzy. „Přemýšlej, Niky. Přijdeš na to.“
Viděla jsem, jak jí po tváři přeběhla úleva, nejistota, trochu paniky – a nakonec něco jako pochopení. Oči jí zvlhly.
„Ty jsi… tys četla ten dopis.“
Přikývla jsem.
Chvilku mlčela. A pak udělala něco, co neudělala dlouhé měsíce.
Objala mě sama od sebe. Pevně. Dlouze. Beze slov.
A já věděla, že mezi námi konečně zafoukal jiný vítr. Teplejší. Mírnější. A hlavně – společný.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorovy známé. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
