Článek
Jmenuju se Dan. S Markétou jsme spolu žili sedm let, tři z toho jako manželé. Nebyli jsme dokonalí, ale měli jsme to, co jsem považoval za pevný základ – společný domov, čtyřletou dceru Marcelku a pocit, že jsme tým. Jenže v tom týmu byl od začátku ještě někdo třetí. Její máma. Moje tchyně.
Věděl jsem to už od začátku. Markéta měla se svou matkou nadstandardní vztah. Volaly si několikrát denně, řešily všechno – od toho, co Marcelka jedla k obědu, přes to, jak často vytírám, až po to, jestli jsem byl „dostatečně milý“. Mnohokrát jsem měl chuť říct: „Tohle je mezi námi dvěma.“ Ale neřekl jsem nic. Bál jsem se. Ne hádky – spíš toho, že bych byl označen za toho špatného.
A pak přišla ta dovolená.
„Máma pojede s námi,“ oznámila mi Markéta jednoho večera, jako by říkala, že došel chleba.
„Jak… pojede?“ zeptal jsem se opatrně.
„No normálně. Táta je v lázních, nechci, aby byla sama. Vždyť do hor jezdíme pravidelně.“
„A… ptala ses mě?“
Podívala se na mě pohledem, který jsem znal až moc dobře. „Dane, přece to zvládneme. Je to jen týden.“
Nebyl to „jen týden“.
Od prvního dne měla tchyně potřebu organizovat úplně všechno. Kdy se vstává, kam se jde, co Marcelka smí a nesmí. Večer, když dcera konečně usnula a já si představoval klid, sklenku vína a ticho, začalo to pravé peklo.
„Dane, proč s ní nemluvíš jemněji?“
„Víš, že Markéta potřebuje víc podpory?“
„Já bych se na jejím místě cítila strašně.“
Seděla u stolu, míchala čaj a s klidem chirurga rozebírala všechny moje chyby. Minulé, současné, domnělé. Markéta mlčela. A to bolelo nejvíc.
Jednou jsem to nevydržel. Po hodinách přemítání, s knedlíkem v krku, jsem tchyni oslovil stranou.
„Musím ti něco říct,“ začal jsem.
„Poslouchám,“ usmála se, ale oči jí ztvrdly.
„Mám pocit, že nám tu dovolenou kazíš. Že se pleteš do věcí, které nejsou tvoje. Že mě shazuješ před Markétou.“
Chvíli bylo ticho. Pak jen chladně pronesla: „Já jen chráním svou dceru.“
V tu chvíli mi došlo, že jsem udělal chybu.
Markétě jsem nic neřekl. Možná ze strachu. Možná z naivity. Myslel jsem si, že to vyšumí. Nevyšumělo.
Asi týden po návratu jsem přišel z práce domů. Marcelka nebyla doma. Na stole ležela obálka. Oficiální, studená. Žádost o rozvod.
Sedl jsem si a jen zíral.
„Markéto?“ zavolal jsem, když večer přišla.
„Teď ne,“ odsekla.
„Prosím tě, vysvětli mi to.“
„Všechno už je řečeno,“ řekla tiše. „Máma mi otevřela oči.“
Snažil jsem se. Mluvil, prosil, vysvětloval. Ale ona se uzavřela. Odpovídala krátce, vyhýbala se pohledu. Jako by už byla jinde. Možná si prostě vybrala.
Teď máme před sebou druhé rozvodové stání. Pořád někde hluboko věřím, že se ještě zastaví, nadechne a řekne: „Zkusme to.“ Ale komunikace vázně. A já se učím žít s tím, že někdy nezničí rodinu nevěra ani hádky. Někdy stačí jeden příliš silný hlas zvenčí – a jeden člověk, který se bojí říct „dost“.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorova kamaráda. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
