Článek
Moje tchyně je typ ženy, která nikdy nezvýší hlas, ale přesto má poslední slovo. Všechno myslí „dobře“. Ví nejlépe, co je správné, praktické a důstojné. A když něco udělá bez ptaní, vždycky to nazve pomocí. Já jsem si na to za ta léta zvykla. Myslela jsem si, že mám hranice jasně dané. Mýlila jsem se.
Týdenní služební cesta byla náročná. Hotely, schůzky, cizí postele. Těšila jsem se domů víc než obvykle. Na ticho. Na byt, kde věci leží přesně tam, kde jsem je nechala. Na pocit, že jsem zase u sebe.
Když jsem odemykala dveře, hned mi něco nesedělo.
„Divné…, cosi mi tu nesedí,“ zamumlala jsem.
V předsíni bylo nezvykle prázdno. Lavice pryč. Boty srovnané podle velikosti. Kabáty otočené stejným směrem. A ten pach — cizí aviváž.
„Diano?“ ozvalo se z kuchyně. „Už jsi doma?“
Stála tam tchyně. V zástěře. U mé linky.
„Co tady děláš?“ vyklouzlo ze mě.
„Chtěla jsem ti pomoct,“ usmála se. „Když jsi byla pryč.“
Otevřela jsem skříňku.
„Kde jsou hrnky?“
„Tady,“ ukázala jinam. „Dřív to bylo nelogické.“
„A kávovar?“
„Ten jsem přesunula. Zabíral místo.“
V obýváku jsem se zastavila. Gauč otočený. Fotky pryč.
„Kde jsou naše fotky?“
„Schovala jsem je,“ řekla klidně. „Bylo jich moc.“
„A ta deka?“
„Vyhodila jsem ji. Už dosloužila.“
Sedla jsem si. Pomalu.
„Ty ses mě na něco ptala?“
„Byla jsi pryč,“ odpověděla. „A někdo se o to musel postarat.“
„Tohle ale není pomoc,“ řekla jsem.
„Ale prosím tě,“ mávla rukou. „Jednou mi ještě poděkuješ.“
„Sedni si,“ požádala jsem ji.
„Proč?“
„Protože teď budu mluvit já.“
Posadila se.
„Ten byt je můj. Ne tvůj projekt. Ne tvá představa pořádku.“
„Já jsem to myslela dobře.“
„Já vím. Ale dobře nestačí.“
Když pak přišel můj manžel, bylo ticho.
„Co se děje?“ zeptal se opatrně.
„Tvoje máma mi přerovnala celý byt,“ odpověděla jsem klidně.
Podíval se kolem sebe. „No… je tu uklizeno.“
Podívala jsem se na něj. „Ano? Je to tu cizí.“
Chvíli mlčel. Pak se otočil k ní.
„Mami, příště se nejdřív zeptáš.“
„Tak já jsem ta špatná?“
„To ne,“ řekl. „Ale, jen tu tak trochu nejsi doma.“
Když odešla, začali jsme vracet věci pomalu zpátky na své místo.
„Promiň,“ řekl tiše.
„Důležité je, že jsi to viděl,“ odpověděla jsem.
Dnes už vím, že hranice nejsou nezdvořilé. Jsou nutné. A že někdy stačí říct klidně a nahlas: Tohle je můj prostor.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
