Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že budu stát v obýváku tchyně a vysvětlovat jí, že svého manžela nepodvádím. A už vůbec ne, že nakonec budu muset otevřít rány, které jsem chtěla nechat navždy uzavřené.
Byla sobota odpoledne. K Ivane mě pozvala sama — „musíme si promluvit“ zaznělo v telefonu tvrdě, bez náznaku jemnosti. Patrik byl ten den v práci, takže jsem šla sama.
Když jsem vešla do jejího bytu, tchyně už čekala v kuchyni, ruce založené na hrudi.
„Posaď se,“ řekla stroze.
Sedla jsem si, ale klid jsem necítila. Bylo jasné, že se něco chystá.
„Dito,“ začala, „já to řeknu na rovinu. Nechci, aby můj syn žil v iluzích. Ty něco tajíš. A podle mě… podle mě ho podvádíš.“
Zůstala jsem sedět jako přimražená.
„Prosím?“
„No jak jinak si vysvětlit, že chodíš pořád pozdě z práce? A ty tvoje líčidla, šaty… Vždyť takhle se obléká žena, která chce zaujmout někoho jiného.“
Musela jsem se zhluboka nadechnout. Bylo to absurdní. A zároveň bolestivé.
„Ivano,“ začala jsem co nejklidněji, „to, že pracuju hodně, ještě neznamená, že někoho mám.“
„Ale jdi,“ mávla rukou. „Patrik je doma sám, čeká… a ty si někde lítáš.“
V tu chvíli mi prolétlo hlavou jediné: Stačí. Už dost.
Proč bych měla nechat padat špínu na sebe, když pravda je úplně jinde?
„Dobře,“ řekla jsem tiše, ale pevně. „Tak si to řekněme na rovinu. Jestli chceš mluvit o věrnosti, měla bys vědět i to, co se stalo.“
Ivana zvedla obočí. „Co tím chceš říct?“
Vytáhla jsem telefon. Chvíli jsem váhala — měla jsem tohle video vůbec ještě držet v telefonu. Mělo být dávno smazané… ale možná jsem někde v hloubi duše věděla, že se ještě jednou bude hodit.
„Tohle,“ řekla jsem a pustila záznam.
Na videu byl Patrik. Smál se, nakláněl se blíž ke kolegyni z realitky a rozhodně to nebylo chování, které by označil za „nevinný flirt“. Tenkrát mě to bolelo, zlomilo. Dnes jsem na to už dokázala koukat s odstupem — ale stále to nebylo příjemné.
Ivana ztuhla.
„To… to není možné,“ zašeptala.
„Je,“ odpověděla jsem a otevřela složku s uloženými zprávami.
„A tohle jsou jejich konverzace.“
Podala jsem jí telefon. Dlouho na něj jen hleděla, jako by textům nerozuměla. A pak… zbledla. Viditelně.
„Já… já tomu nevěřím,“ vydechla. „Patrik by tohle… to by…“
„Stalo se to,“ přerušila jsem ji tiše. „Před lety. Vyřešili jsme to. Dala jsem mu ultimátum a on se změnil. Ale bolí mě, že mě obviníš z něčeho, co jsem nikdy neudělala, zatímco nemáš tušení, co měl na svědomí on.“
Ticho se v kuchyni rozlilo jako hustá mlha.
Ivana jen seděla, ruce se jí třásly.
„Dito… já… já jsem se mýlila,“ koktala. „Omlouvám se. Nevěděla jsem. Myslela jsem… že když chodíš tak pozdě a…“
„Já vím,“ přerušila jsem ji. „A rozumím, že máš o Patrika strach. Ale tohle už není tvoje věc. Já a Patrik… tohle jsme si vyřešili sami.“
„Musím si promluvit s Patrikem,“ řekla najednou, až příliš odhodlaně.
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Nebudeš. To, co se stalo, je mezi mnou a ním. Ty jsi do toho vpadla jen proto, že sis myslela, že mě můžeš soudit. Ale věci mezi námi si řešíme my dva.“
Chvíli mlčela. A pak poprvé za celou dobu… vypadala lidsky. Unaveně. Upřímně.
„Máš pravdu,“ povzdechla. „Neměla jsem se míchat do vašeho manželství. A už tě nikdy nebudu obviňovat. To ti slibuju.“
Usmála jsem se – ne vítězně, ale smířeně.
„Děkuju.“
Od té chvíle se náš vztah změnil. Ivana už nikdy neřekla nic o nevěře. Občas si neodpustí poznámku, že bychom s Patrikem měli mít v práci míň stresu a víc času jeden na druhého. A samozřejmě – že by se těšila na vnoučata.
No… zatím má smůlu.
Ale jedno musím uznat: už nikdy se mě nepokusila obvinit z něčeho, co jsem neudělala. A já sama byla překvapená, jak moc upřímná jsem k ní v ten den dokázala být.
A možná… možná to byl nakonec první krok, kdy jsme si poprvé opravdu porozuměly.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
